Vše má dobré i špatné stránky

5.DÍL – Pracovní cestičky v Londýně

předešlý 4.díl najdete zde

Věřím v to, že když je člověk dole, tak někde tam dole musí být nějaké světlo, které poukazuje na cestu zase zpět nahoru.

Někdy si přijdu jako had. Had, který když je dlouho dole a hledá v té tmě to světlo, které vede zase nahoru, tak potřebuje čas. Čas na vstřebání, zažití, přemýšlení a vymýšlení dalších a dalších kroků. Tento mezičas bych asi přirovnala k tomu, jako když had svléká kůži, shazuje starý ošuntělý kabát, aby mohl obléct zase nový, lesklý a pohodlný.

Staré „já“ zahazuje proto, aby mohlo vzniknout nové, lepší, chytřejší, bohatší „Já“.

Bohatší o ty všechny zkušenosti, vše se to musí řádně zaznamenat a vstřebat, aby se mohly s tím novým, silnějším, bohatším já podniknout zase další a další kroky pro další a další vývoj.

Někteří z vás možná nemají rádi přirovnání. Mně to někdy pomáhá pro lepší představu a takto jsem si to připodobnila já, když jsem si pár takových životních etap prožívala.

Tenkrát v Anglii jsem toto sílení a poznávání poznávala poprvé, ani jsem to tenkrát takto v představě neměla a spíš jsem brala věci, tak jak jsou a snažila jsem se poslouchat svoje vnitřní pocity. Vlastně do svých 18. let jsem byla hodně pod rodinným vlivem a těch rozhodnutí jsem nemusela nikdy moc dělat.

Takže jsem tyto začala vnímat, až když jsem musela opravdu začít dělat rozhodnutí pouze a jenom dle svého uvážení a tím i více naslouchat sama sobě.
Práce v baru se mi moc líbila, byla sranda, opadly ze mě starosti typu – kde budu bydlet a kde budu pracovat, měla jsem svoji jistotu a byla jsem spokojená.

Do baru chodili místní, pravidelní štamgasti, většinou Skoti, kterým bylo velice těžké někdy rozumět, oni to věděli a tak toho někdy velice rádi zneužívali a velice rádi na můj účet. Mně to ale nevadilo a tu hru jsem s nimi většinou hrála a pobavili jsme se nad tím všichni.

Martin mě pak dokonce naučil, jak se naráží pivo. Uměla jsem to tam z těch holek jako jediná, takže jsem měla pocit i určité důležitosti :-).

V pracovní době jsme nesměli jíst, ale já někdy měla tak strašný hlad, že jsem si občas vzala butter cookie – které byly určené k čaji pro zákazníka – (měli jsme povoleno si brát, ale nejíst za barem) a šla nenápadně zkontrolovat barely s pivem a mezitím chroupala ty sůši.

Všechno také nebylo úplně tak růžově, v jeden hodně hektický večer přišla do baru i nějaká ženská, objednala si pouze půl pinty lagru a platila to 50. librovkou. Byla jsem hloupá, že mi to hned netrklo, bezmyšlenkovitě jsem to vzala, vrátila jí.

Ona to ani nevypila a hned odešla. Šla jsem zpět do kasy a bylo to hned jasné. Bankovka byla padělaná. Já se cítila, tak naštvaná sama na sebe, že jsem se lépe nepodívala, že ani zklamání Martina nebylo tak hrozné, jako moje vlastní naštvanost.

Martin se zachoval moc dobře, prominul mi to, nic jsem z vlastního platit nemusela, ale od té dobý jsem fixou na padělky čmárala každou větší bankovku.

Další karambol, který se mi stal hned na začátku – to jsem v baru ještě ani nebydlela a stále ještě o víkendech pracovala v kavárně, konečně jsem měla svůj účet a svoji platební kartu u Natwest, když jsem si šla zdárně před svým naplánovaným „shoppingem“ vybrat peníze z účtu.

Tenkrát jsem nerada platila s kartou a před nákupem jsem si vždy peníze vybírala.

Vybírala jsem si je v bankomatu té banky na Victoria Street. Celý den jsem byla velice spokojená, nakoupila jsem si, radosti jsem si udělala habaděj, picnik v Hyde Parku jsem si taky užila. Super víkend a pak najednou přišlo pondělí a já myslela, že dostanu infarkt.

Šla jsem do školy, chtěla jsem si opět vybrat nějaké peníze a šok, karta tam nebyla. Měla jsem tam veškeré své našetřené a těžce vydělané peníze. Sice jsem měla status studenta, ale všude jsem pracovala více hodin, než bych měla, takže dá se říct, že načerno. Polil mě studený pot a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.

Angličtinu jsem sice měla už celkem obstojnou, ale představa, že jdu vyřizovat něco takového, jsem si nedovedla ani představit. Šla jsem tedy se slzami v očích na přepážku a sdělila jsem jim to. Doufala jsem, že peníze na účtu stále budou. Po všech možných kontrolách, bohužel, zjistilo se, že zloděj na mém účtu nechal pouze 200 liber a zbytek si utrácel v Harrods a dalších suprových obchodech.

Byla jsem zlomená, totálně jsem se tam „rozložila“ a té ženské za přepážkou začala brečet. Prý budu muset jít na policejní stanici a všechno jim tam opět říct a doložit tam dokument z banky. To byl hrozný pocit.

Tak dlouho člověk maká, šetří a během chvíle fuč a peníze nebyly.

A teď ještě představa, že budu muset hovořit s policajty, co když se mi budou ptát na moji práci, na můj status. Měla jsem opravdu a vyloženě „sraženou prdel“.

Přemohla jsem a šla jsem. Říkala jsem si, co asi se mi tak nejhůř může stát?

A měla jsem pravdu, nestalo se mi nic, všichni byli moc a moc příjemní. Zase to tam všechno se mnou sepsali a během pár týdnů přišlo vyrozumění, že se prokázalo, že karta byla odcizena, a že to je jejich chyba, že ta krádež přes kartu prošla, a úplně všechny peníze i s omluvným dopisem mi vrátili zpět.

Já byla šťastná jako blecha.

V tom samém týdnu jsem si šla koupit i svůj první nový mobil (ten od bývalé rodiny mi už nefungoval, potřebovala jsem nový) – tedy vlastně můj už druhý, ale první, který jsem si šla sama koupit (bylo mi 22let :-)).

Kromě tohoto nervového peněžního vypětí musím říct, že půl rok utekl jako voda, užívala jsem si všechno co šlo.

Ještě vlastně byl jeden zdravotní problém – a to moje ucho. Nikdy jsem s ušima neměla problém, byla jsem teda vyděšená, co se děje. Šla jsem raději v horečkách na pohotovost do St. Thomas’ Hospital.

Nikdy jsem po doktorech moc nechodila, ale byla jsem přeci jen zvyklá na prostředí Českých nemocnic. Takže to Britské mi zaskočilo. Pohotvost měla několik “kójí” rozdělené zelenou plentou – těch tam bylo opravdu hodně a v každé té “kóji” řešili nějakého pacienta. Mně se to zdálo chaotické a hektické, ale na centrální nemocnici asi nebylo zbytí.

Pomohli mně, dali antibiotika a já v bolestech a breku šlapala zpět do baru, do své postele, abych se ze všeho vyspala. Člověku, když není dobře, tak si stejně ze všeho nejvíc přeje být doma.

Po dlouhé době jsem zase pocítila stesk, ale jakmile začaly působit antibiotika, už bylo zase všechno v pořádku a já zase spokojená :-).

Konečně jsem totiž zase začala žít jako „normální“ člověk, co si užívá života. Začala jsem zase pravidelně chodit ke kadeřníkovi a úplně nejraději do Tony and Guy jako modelka pro studenty na Oxford Street. Tenkrát ještě tento salon u nás nefungoval a systém modelek také ne.

Také jsem šla na ten samý systém na kosmetiku a masáž, připadala jsem si, že zase žiju, a že si konečně užívám i ty hezké, rozmazlovací stránky života.
S holkama z baru jsme občas vyrazily někam ven na drink a párkrát jsem dokonce šly na oběd do „Gay Baru“, protože tam dobře vařili (hlavně na YORKSHIRE PUDDING) a nebylo to tak drahý. Yorkshire pudding je vlastně něco jako u nás příloha – knedlík.

Pro změnu jsme pak taky vyrazili ven se spolužáky anebo s Krassi, s kterou jsem pracovala v hotýlku v Ebury street – vždy jsem se tam ráda vracela.
Tím, že tento PUB (Bag of Nails) je ihned na rohu od Buckighamského Palace, chodili tam občas na pivo i pracovníci v paláci a bylo vždy zajímavé s nimi hovořit.

Velice zřídka tam přišel John – královny „butler“ (sluha). Věděl, že bude královna pryč a tak mi další den pozval na prohlídku paláce zevnitř, jak si žijí u královny pomocníci. Popravdě říci, byla jsem ráda, za můj život v baru a za svůj pokoj. Ze své postele jsem měla krásný výhled na Palác a byla jsem ráda, že nejsem jedna z pomocnic tam.

Pokojíčky mají malinký, spí na palandách, je jich tam několik, chodby dlouhé, rozlehlé a temné. Spíše mi to nahánělo strach. Jediné co mi přišlo pozitivní, byl pohled ze střechy přímo do pokoje královny.

Musím tedy říct, že půl rok, který jsem v Bag of Nails žila a pracovala byl velice pozitivní a přínosný ze všech stran.

Měla jsem pocit, že Londýn je můj domov a hlavně Victoria moje teritorium a navíc se mi potvrdilo, že všechno špatné je pro něco dobréco tě nezabije, to tě posílí.

Měla jsem opět o HAFO zkušeností a navíc si vždy vzpomenu ….

– Když vytahávám debitní kartu z bankomatu, vzpomenu si na moje FOPA v Londýně
– když hledám cestu a brouzdám se někde na dně, že někde vykoukne světlo a bude zase dobře, ne-li lépe
– když mám větší bankovku, měla bych zkontrolovat, zda není falešná
– na přísloví – důvěřuj, ale prověřuj – všude jsou dobří lidé, kteří rádi pomůžou, ale jsou i lidé, kteří rádi strhnout k zemi a pošlapou
– na studenty v kadeřnictví, na kosmetice nebo na sluhy v Buck. Paláci – že úplně za vším stojí práce, píle a pozitivní přístup (to když mně náhodou popadnout nějaké moje chmury :-)).

pro dnešek se loučím a příště už napíšu poslední článek o Britanii a pak už budu pokračovat Amerikou :-).

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.