SMRT

Tentokrát jsem se rozhodla, že napíšu z jiného soudku než doposud. I když úplně od cestování to daleko mít nebude a bude to mít hodně co společného s mým vnímáním cizina/domov. Určitě znáte tu pohádku „Byl jeden domeček“. Čím jsem starší, tím v této krátké pohádce vnímám hodně velkou paralelu s opravdovým životem. Vždyť co je život? Někdo říká, že je to dar, někdo zase, že jsme tady z určitého důvodu a někdo jiný zase má nějakou jinou verzi, či tvrzení. Ať je to – jak je to, úplně každý máme radosti i trápení.

V danou chvíli nám určitý problém přijde úplně neřešitelný, komplikovaný, nevíme kudy kam a jak dál. Když se na to ale koukneme z velkého nadhledu, tak všechno jsou to malichernosti. My jsme malá planetka, točíme se, bloudíme si ve velkém černém Vesmíru, kde kolem nás neustále sviští miliony různých meteorů, útvarů a já nevím čeho všeho a každý jedinec na této planetě (která když se to může tak vzít čelí neustálému nebezpečí) řeší své problémy, které se můžou zdát opravdu neřešitelné, přitom v porovnání globálním měřítkem – to někdy opravdu mohou být malichernosti.

Právě proto jsem si vzpomněla na tu pohádku „Byl jednou jeden domeček“. V každé rodině to nějak žije (problémy, radosti, utrpení, veselosti, oslavy) – v dobrém i ve špatném, stále se něco řeší, ale co když pak najednou přijde smrt?

Smrt některého blízkého. Najednou se všechno změní a nic už není, tak jak bývalo. Z veselosti sejde, přijde smutek a kolikrát z hádek vzejde usmíření anebo problém, který byl neřešitelný se najednou nezdá být tak velkým problémem.

Smrt blízkého většinou přinese i změny rodinných vztahů, ať už chceme nebo nechceme. Buď se ještě více prohloubí anebo ba naopak úplně vychladnou.

Asi jako každý dospělý jedinec jsem se bohužel se smrtí potkala už vícekrát, a i když jsem opravdu už „vcelku velká holka“ poslední smrt – a to mé babičky – mě zasáhla opravdu hodně silně. I když člověk ví, že se už trápila, že vlastně smrt pro ni byla vysvobození, tak citům člověk neporučí. Babička měla v mém životě opravdu velké postavení a ať si její odchod vysvětluji a zdůvodňuji, jak chci, tak chybí a chybí. Vždy jsem ji volala ve volných chvilkách, sdílela jsem s ní všechny radosti i starosti.

Nedávno jsem automaticky sáhla po telefonu a chtěla vytočit její číslo, až když jsem na obrazovce přečetla „BABIČKA“ vrhnuly se mi slzy do očí a hlavou proletělo „co blázníš, vždyť už tady není“. Najednou to prázdno, ten prostor, že to něco už s ní sdílet nemohu. Nyní v září by měla narozeniny, její první narozeniny, které jsme s ní již oslavit nemohli. Její přítomnost pojila celou rodinu pohromadě. Ona byla ta královna, která všechny tmelila a kladla na srdce, že jsme tu jeden pro druhého.

Milovala oslavy, jakékoliv (narozeniny, vánoce, pouťě) – vždy byl nějaký důvod proč se sejít a být pohromadě. Vždy ji moc mrzelo, když nepřijelo širší příbuzenstvo na větší svátky, byla z toho vždy celá špatná a přemýšlela, co udělala špatně, že nepřijeli. Řekla bych, že se tím až trápila. Na pouť musely být koláče, svíčková, zelí, všeho dostatek – co kdyby přeci jen všichni přijeli. Těsto na koláče, knedlíky – na Vánoce vánočku musela mít zadělánou, ať mohla nebo nemohla. Vždy se překonala. Největší potěšení a radost vždy měla, když byl plný dům. Plný dům rodiny, stěstí a radosti, udělala by pro ně (pro nás všechny v rodině) cokoliv bylo v jejích možnostech.

I když byla už stará, ten dům žil díky ní, ona byla naše královna, která nás držela pohromadě. A teď? Půl roku po její smrti, stále nejsem schopna být v klidu a pokoji v jejím (nyní už strejdovo) domě. Všude ji vidím, ale není tam. Vidím její křeslo, její píchací pero na cukrovku, její svetr, oblíbené svíčky, všechno je na svém místě, ale ona tam není. Sedím u stolu – jako vždy, ale koukám do prázdného křesla. Je mi smutno. Moc smutno. Ten dům už není, co býval.

V posledních letech jsem ji vždy vozila nějakou dobrotu, babička se na ni vždy moc těšila. Zajela jsem do cukrárny a vybírala její oblíbené – (pařížák, pana cotu, karamelový větrník, punčák) vždy něco z toho a cestou ještě do Lídlu pro balenou květinu, milovala žlutou. Nyní? Vidím vitrínu s dobrotami a je mi do breku, vidím žluté kytky v Lídlu a vidím babičku a už ji slyším. „hmm, já se mám, tak to honem dej do vázy a pojď dáme si kafe“.

Každé Vánoce jsem ji kupovala nové pantofle v lékárnách nebo ve zdravotnických potřebách. Tento rok je kupovat nebudu, poprvé za posledních 7 let. Co bych za to dala, abych jí zase mohla koupit nějaké pantofle, či větrník a zase slyšela to její „kdybyste raději neutráceli za kraviny pro starou bábu“.

V posledních létech často říkala, jen za mnou přijeďte, jak vám to vyjde, dokud tu jsem, až tady nebudu, jezdit nebudete. A měla pravdu. Ten dům je stejný, všechno je stejný, stejná vůně a vše je na svém místě, ale ONA TAM NENÍ. ONA TAM CHYBÍ a já jsem se s tím asi zatím nesrovnala, nejsem schopná tam být v klidu a pohodě bez breku. Chybí mi tam tak moc. Královna odešla a široká rodina se rozpadá, nemá ji kdo držet. Není důvod se tam shromažďovat, všichni jezdili kvůli ní, kvůli její přítomnosti. Nyní není důvod.

Co tím chci říct? Užívejte si rodiny. Vnímejte, co vám starší říkají, mají pravdu. Asi začnu péct pouťové koláče, na kterých si babička vždy tak zakládala. Můžete si přečíst i můj starší článek, kde píši o „zmrazeném čase“  – v této souvisloti to nemusí být pouze při cestování, ale i markantní životní změně. Důležité je tu změnu vnímat a snažit se s ní vyrovnat.

Každá změna přinese něco nového do života - ať už to jsou jiné, nové vztahy, tak i jiné, nové postoje, které někdy není úplně lehké přijmout.

A co s tím má dočinění ta krátká pohádka? V posledních měsících před babičky odchodem zrovna vypukla Pandamie Corona = kdy všichni museli být doma, neměli se zrovna navštěvovat nemocní, staří a oslabení. Představa, že bychom uposlechli, tak bychom se ani o babičku v posledních dnech nemohli starat. Jakmile jsem přišla s rouškou, její slova byly „prosím tě, sundej ten hadr, já umřu na rakovinu a ne na nějakého bacila“… a měla pravdu. Bála jsem se, nechtěla jsem jí přitížit, ale nyní už vím…

Stres a smutek jsem zaháněla prací, zasázela jsem tolika dýní, cuket, brambor a rajčat, že máme celý podzim a asi i zimu co jíst. Při sázení i sklizni jsem myslela na babičku. Nyní každé sousto, které vložím do úst jde společně i se vzpomínkou na BABIČKU. Jakmile jsem za ni přijela, sdílela jsem s ní moje první pokusy o zahradničení a přišlo mi, že ji to i rozveselilo anebo mi i poradila. Poslední dny, ale už ne, to už nechtěla ani nic slyšet. Chtěla raději ticho a klid.

ŘIĎTE SE SVÝM VNITŘNÍM HLASEM, A POKUD MÁTE NĚKOHO HODNĚ RÁDI – ŘEKNĚTE MU TO – TŘEBA I NĚKOLIKRÁT DENNĚ.
Aby třeba někdy potom nebylo pozdě. PROTOŽE SE SMRTÍ ODEJDE VŠE. Všechno může být pomíjivý – i starosti, i radosti, ale i láska.

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.