SETRVAT? NE! JÍT DÁL A POSLOUCHAT VNITŘNÍ HLAS

Aneb opouštění starého dobrého Londýna a cesta za velkou louži (do USA).

V tomto článku budu psát ohledně mé změny, pro kterou jsem se v té době rozhodla, ale vlastně se to dá aplikovat do jakékoliv životní situace.

Život neustále máme plný překážek a rozhodování – vždy je na nás kterým směrem se vydáme. Zda pojedeme rychlíkem či pomalíkem nebo dokonce dáme úplnou výhybku. Někdy je rozhodování opravdu náročné a o to víc bychom měli poslouchat – co nám říká naše tělo, náš „duch“ – náš vnitřní hlas.

Psal se rok 2002 a já jsem konečně – po dlouhých útrapách – našla svůj klid. Opět jsem se v Londýně zabydlela – po dlouhých útrapách jsem měla svoji práci jistou, super ubytování, milé a veselé lidi kolem sebe – svým způsobem nebylo co dál vylepšovat. Všechno – co jsem v té době chtěla, co mi v té době lákalo – tak jsem si všechno zkusila/splnila a s hrdostí můžu říct, že všechny překážky, které mi na cestě poznání ležely – tak jsem je zdolala.

Studentská víza se mi blížily ke konci a mně zbývaly dvě možnosti – víza si prodloužit (ty studentská) nebo požádat o jiný tip (pracovní anebo turistická) – ani do jednoho se mi nechtělo. Můj vnitřní hlas mně stále našeptával, abych zvedla krovky, že Londýn není moje konečná. Po dlouhém váhání jsem to tak tedy udělala.

Člověk má vždy na výběr

Mohlo to, ale vsechno být jinak. Vlastně jsem mohla být spokojená, zůstat v Londýně anebo se spokojeně vrátit zpět do ČR a už tam zůstat a spokojeně si žít ten svůj jistý život. Já, ale poslechla své vnitřní pocity a rozhodla jsem se je následovat – tudíž opět jsem vkročila do nejistoty, abych poznala – co je za těmi dalšími hranicemi – jak svými, tak těmi zeměpisnými.

Jistota je moc hezká věc - všichni ji potřebujeme, ale je dobré ten kruh naší jistoty rozšiřovat. To uděláme pouze tím, že vykročíme na krátkou dobu do neznáma - chvíli pobudeme v něčem neznámém/v nejistotě, ale pak si to osvojíme a zjistíme, že nás ten krok do neznáma neskutečně posílil a najednou se cítíme jisti i tam, kde jsme si to dříve nemohli ani představit.

Opět nastalo velké balení a v prosinci jsem se vrátila zpět do ČR. Loučení s Londýnem bylo ve velkém. Vymezila jsem si na to týdenní volno a po pečlivém rozloučení opět nacpala můj loďák do autobusu a odfrčela.

Věděla jsem, že se na rodné hroudě nechci ohřát moc dlouho. Vnitřně jsem cítila, že chci ještě něco poznat a být opět v cizině. Jen přesný směr jsem pořád nevěděla. Zahrávala jsem si s myšlenkou Španělsko, Austrálie, Nový Zéland, Kanada nebo USA.

Do USA se mně chtělo ze všech těch zemí nejmíň. Můj plán byl – naučit se ještě jeden jazyk, proto jsem nejvíc tíhla ke Španělsku, ale ještě víc do Kanady – do Montrealu, protože tam oficiálně mluví také dvěma jazyky. Bohužel jsem ale v té době žádné výhodné nabídky pro tyto země nenašla = vše se zdálo komplikované a nejisté – až na USA, tam nabízely hned několik zajímavých programů.

Nakonec jsem si to zdůvodnila, že vlastně USA je hned vedle Kanady, a že se tam třeba někdy snadněji přesunu.
Opět (stejně jako tenkrát byla Velká Británie) byl nejvýhodnější au-pair program, což mi odrazovalo a úplně se mi do toho nechtělo. Přeci jenom jsem si zvykla na svoji svobodu v Londýně, srandu s kolegy a nemusela jsem se nikomu s ničím zpovídat, kam a na jak dlouho někam jdu. Milovala jsem svoji svobodu, volnost a život v Londýně bez dětí.

Ta první představa opět se přizpůsobit chodu nějaké rodiny – mě vcelku děsila.

Zkušenosti jako au-pair z Anglie jsem měla, angličtinu už vcelku obstojnou, ale ikdyž je člověk v dané věci sběhlejší, sebejistější – stejně v sobě narazí na různé strachy. Jaké to tam bude, jak to zvládnu – strachy byly o trošku menší než tenkrát poprvé v Anglii, protože už si to člověk dovedl více v barvách představit z předchozí zkušenosti. Navíc jsem díky zkušenostem nabyla o něco víc sebevědomí, tedy byla i o trochu víc protřelejší. Věděla jsem, že pokud nebude něco v pořádku, že se musím ozvat/ochránit se.

Když se mi tam nebude líbit, není konec světa, a buď pojedu domů anebo změním rodinu. Každá situace má řešení a nemá cenu setrvávat v nešťastnosti, nespokojenosti nebo naštvanosti.

Každý má rád tu svoji jistotu – samozřejmě i já – ale někdy je potřeba tu starou jistotu postupně o kousky rozširovat o nové poznatky/zkušenosti – protože díky tomu nabíráme i větší sebevědomí a i důvěru sami v sebe.

Kromě dobrodružství jsem se začínala těšit na moji novou zkušenost. A to jsem ještě neměla ani tušení, co je všechno pro mě připraveno v následujících pár létech. Před odletem mi několikrát v hlavě proleťela myšlenka –“takové dobrodružství skoro zdarma si přeci nemohu nechat ujít”.
Nabídka, jet do USA jako au-pair, mě opravdu, kromě pojištění, nic nestála. Všechno platila ta rodina. A z mé zkušnosti opravdu VŘELE DOPORUČUJI KAŽDÉMU, KDO TAKOVOU PŘÍLEŽITOST MÁ (nejen z důvodu, že je to zdarma – ale hlavně pro svoje vlastní, vnitřní posílení).

Po pár měsících mně už začaly volat různé rodiny z USA, které hledaly vhodnou au-pair pro následující rok a já si postupně začala na tu myšlenku, že pojedu do USA jako au-pair, zvykat a představovat si, jak to asi bude všechno probíhat. Každý den před spaním jsem si představovala (fantazírovala) co a jak bude, co se může stát, jak bych reagovala, co bych dělala (takové samé „KDYBY“ situace).

Taková vizuální psychická příprava.

V těch chvílích jsem si i uvědomila, že život, který jsem vedla v Londýně byl vlastně opravdu náročný a vyčerpávající, i když se mi líbil. Co jsem si nezajistila, nezařídila – to jsem neměla. Díky té mé „psychické přípravě“ se mi začínala zamlouvat představa toho klidu a jistoty, což pobyt jako au-pair určitě zajišťoval a garantoval.  Docházelo mi, že se nebudu muset vyloženě starat a bát o moji existenci. Budu mít zajištěno bydlení, jídlo a i nějaké peníze, co víc si přát (za oplátku starat se o vcelku velké děti). To mi přišla jako super nabídka.

Člověk si musí najít ty pozitíva, aby převládly nad našimi strachy. Co mohu z dané situace vytěžit, aby to bylo pro mě a můj růst dobrý.

Díky této “psychické přípravě” jsem se začala opravdu těšit a najednou i mé pochybnosti o tom být opět au-pair-zmizely.

VÝBĚR RODINY
Anglicky jsem už uměla a tak jsem si dala za podmínku, že se chci starat o starší děti, aby už chodily do školy. V Anglii jsem se starala hlavně o malé děti. To vyžaduje vcelku hodně energie a do toho se mně už vůbec nechtělo. Chtěla jsem z toho taky něco mít a ne jen běhat okolo cizích dětí.
Měla jsem ohledně rodiny nějaké své představy, a tak výběr rodiny nebyl zrovna jednoduchý proces. Každý den se mi ozvalo pár rodin a shodou okolností, to vždy byli buď rozvedení chlapi s dětmi anebo vdovci s dětmi.

Takhle jsem si to úplně nepředstavovala. Chtěla jsem úplnou rodinu, ale když se to už po několikátý opakovalo, řekla jsem si, že to asi musí být nějaké znamení a začala nad tou možností intenzivněji přemýšlet.

  • Člověk si musí najít ty pozitíva, aby převládly nad našimi strachy
  • Co mohu z dané situace vytěžit, aby to bylo pro mě a můj růst dobrý

Pak jsem si uvědomila (z předchozích zkušeností z Anglie), že rodinu vždy řídila a korigovala ta máma. O těch chlapech jsem skoro ani nevěděla. Co mně právě na soužití s cizí rodinou tenkrát přišlo nejtěžší, byla ta úplná přizpůsobivost z mé strany na podmínky nové rodiny. Podlehnout všem pravidlům dané rodiny.

Bliklo mně tedy v hlavě, že možná být v rodině bez ženské nebude úplně tak špatný, že si možná budu moci stanovit určité věci sama.
Další den mně zavolala opět rodina a opět vdovec. Tentokrát to byla rodina z New Jersey.

Z důvodu mých, tenkrát, preferencí jsem se o USA nikdy moc nezajímala a tím tedy moje znalost o jednotlivých státech byla hodně špatná. Znala jsem pouze názvy největších měst a to bylo asi tak všechno. Po rozhovoru s tím tátou-Frank-jsem se dozvěděla, že bydlí vcelku blízko NYC (můj první dojem byl neutrální – nějak jsem nevěděla – co přesně si o té lokalitě myslet).
Hodně lidí z mého okolí mně doporučovali, abych určitě jela do Kalifornie, že to je z USA nejlepší. Za těch několik měsíců se mně, ale bohužel neozvala jediná rodina z této oblasti.

Teď už bych k tomu přistupovala úplně jinak. V dnešní době sociálních sítí bych googlila, hledala skupiny podobně zaměřené a zjišťovala – co nejvíce bych mohla. Tenkrát se psal rok 2003 – možností zatím nebylo tolik, a tak jsem byla otevřena “všemu”.

Nakonec mně bylo celkem jedno, kam pojedu. Chtěla jsem hlavně fajn rodinu. Po výměně pár telefonátů a emailů se mi zdáli být fajn. Navíc to zjednodušil fakt, že au-pair, která u nich zrovna končila, bydlela 20km od mého rodného města a na rodinku a tamnější život mi vyloženě navnadila.

Jinak moje vybírání probíhalo vcelku dlouho, že mi dokonce už volala agentura – co se děje, že stále jsem nic nevybrala – pořád jsem všechny rodiny (asi tak 10rodin) odmítala. Nakonec jsem do toho praštila a musím říct, že mé rozhodování urychlilo jedno staré rčení – „kdo vybírá, ten přebere“. 

Slovo dalo slovo a v červnu jsem už opět balila a tentokrát už odlétala a to na dlouhou a dobrodružnou cestu…

Pokud si chcete přečíst víc ohledně mé cesty a mých prvních dojmů z USA – a to přímo z NYC – můžete si stáhnout můj e-book zdarma = kde najdete také tipy na Vaši první návštěvu NYC.

Vnitřnímu naslouchání zdar,

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.