Setřást nepotřebné a věnovat energii do jedné věci

4.díl – Pracovní cestičky v Londýně

Predchozí díl najdete zde

Těšila jsem se na další ráno, až budu moci jít za manažerem Martinem toho baru a vyslechnout si jeho nabídku. Zároveň jsem teda nevěděla, jak to skloubit, protože jsem tušila, že jsem si toho nabalila trochu moc.

Na schůzku s ním jsem přišla hned v 11h, čerstvě otevřeli, takže bar byl ještě klidný a tichý, byl tedy prostor na hovor. Tušila jsem správně. Martin mně nabídl práci, že prý byl s mojí prací nadšen a chtěl by, abych tam u nich pracovala na plný úvazek.

 Wow, nevěděla jsem, co mám samou radostí dělat. Navíc mi nabídl práci normálně za barem, žádná pomocná ruka v kuchyni.

Ještě, že jsem si zažádala o změnu statusu v předstihu – s turistickými vízy by mě úrčitě práci nenabídl, ikdyby byl se mnou sebe víc spokojený.

V té době jsem už  zase chodila na jazykovou školu, takže jsem měla status studenta. S turistickými vízy toho člověk opravdu nic moc nemohl. Nechtěla jsem být v zemi úplně načerno. Takže jsem žádala o změnu statusu a to z turistických víz na studentská. Potřebovala jsem hlavně dokázat, že mám dost peněz na účtu, a že mám zajištěnou, zaplacenou školu.

Takže školní hodiny jsem musela dodržovat a na hodiny angličtiny poctivě chodit, byla jsem ráda, protože angličtina pořád potřebovala vypilovat. Doufala jsem, že tentokrát alespoň ten FCC (zkouška z angličtiny = FIRST CAMBRIDGE CERTIFICATE) zvládnu.

Manažerovi z baru „Bag of Nails“ – Martinovi – jsem řekla moji rozpracovanost narovinu. Vyklopila jsem mu mojí životní situaci – že jsem v hotelu, kde nechci už pracovat ani žít, o kavárně, o škole, ale o Brunovi jsem mu ani raději neříkala. To už by na něj asi bylo moc.

Divil se, jak to všechno chci udělat, smál se, ale vlastně mi ve všem vyhověl. Vyhověl mi v hodinách, ve dnech, do té doby než si to nějak všechno srovnám v hlavě a udělám ve všem pořádek. Jediné, co mi, ale nebyl schopný nabídnout – bylo ubytování. Všechny pokoje, které měl u nich v baru na spaní, už byly obsazeny holkami z Austrálie anebo z Nového Zélandu.

Z hotelu jsem určitě chtěla pryč. Valentýn mi pil krev, práce bylo pořád hodně a já pak neměla ani pořádně čas na nějaké kamarády.

Poskočilo mně srdíčko, když jsem si uvědomila, že jinou práci bych už měla, ale dělalo mi starost to ubytování. Ani jsem nevěděla, jak se takové ubytování v Londýně hledá. A navíc, do té doby jsem nikdy za ubytování nikde neplatila, takže se mi vůbec nechtělo za něco takového platit a ještě dojíždět.

Byla jsem šťastná, že mi dal nabídku práce. Pro mě to, ale znamenalo, začít všechno úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Věděla jsem, že teď pro změnu musím rozhodit sítě a okamžitě najít cenově dostupné ubytování. Odejít z hotelu, najít ubytování a začít jinak.

Měla jsem toho plnou hlavu. Na jednu stranu obrovskou radost, na druhou stranu úplný guláš, jak to všechno skloubit. V té době se to zdálo být úplně neřešitelný. Nevěděla jsem, kde s hledáním ubytování začít. Podobné pocity, jako když jsem si hledala práci.

Chtělo to pauzu.

Rozhodla jsem se, že je na čase se odměnit a udělat si konečně taky hezký víkend.

Jeden den jsem chtěla společnost – a vyrazili jsme s kamarádem právě přes Buckinghamský Palace, parkem, poté nahoru po schodech na Piccadelly Circus, přes Trafalgar sq. A pak odbočka směr do leva na Covent Garden. Miluju to místo. Plné umělců, muzikantů, kaváren. Super místo na aktivní relaxaci a pokec.

Měla jsem pocit, že se musím z těch všech posledních zkušeností a útrap s hledáním práce vyzpovídat někomu, kdo mi bude chápat, kdo si prošel něčím podobným. Byl to fajnový den, na uklidnění a provětrání hlavy.

Další volný den jsem se šla rozšoupnout – shopping na Oxford Street. Za celou dobu jsem si neudělala žádnou radost, takže po tak dlouhé době, to bylo obvzlášť žužo. Bylo načase opravdu si udělat radost, zasloužila jsem si to.

Pochvala od manažera Martina mi udělala opravdu velkou radost a byla už opravdu potřebná.

Neotálela jsem a při každé příležitosti všem zmiňovala, že hledám ubytování. Začala jsem hned v pondělí ve škole, Polce na recepci, kamarádům, atd. nakonec mi pomohla spolužačka z jazykovky, Polka. Na danou adresu jsem se šla hned kouknout, chtěla za malý pokoj pouze 60liber, to bylo snad úplně nemožné najít.

Navíc, čas už mi utíkal a já jsem si už moc vyskakovat nemohla.

Všechno ostatní, co jsem našla tak různě po nabídkách v časopisech a okolí bylo mnohem dražší. Vlastně jsem hledala ubytování v jedné nejdražščí části Londýna, tak jsem se nemohla divit.

Ten pokoj měl jednu velkou nedokonalost – nebyl v oblasti Victoria, ale ve Vauxhall.

Dům vlastnila nějaká Thajka a v dalším pokoji měla také nájemníka, nějakého maséra, ale já tam vůbec nebyla, takže jsem skoro nikdy nikoho neviděla. Odcházela jsem dopoledne, když ostatní už byli pryč a vracela jsem se pozdě večer, když už zase skoro všichni spali. Cítila jsem se tam zvláštně. Vcelku jsem se tam bála, hlavně v tom okolí. V té době ta oblast byla rozkopaná, takže autobusy jezdily velice zřídka a kolikrát bylo lepší jít pěšky, takže jsem pauzu od chození neměla.

V hotelu jsme se rozešli v dobrém. Sbalila jsem si saky paky a byla jsem pryč.

Chodila jsem tedy 2x týdně do školy, do baru = někdy na 11, někdy na 12h, o víkendech jsem si nechala kavárnu, Martin mi dal víkendy volné, ale tam se mi to příčilo tak strašně moc, že jsem si přála, abych tam už nemusela. Ale na peníze to bylo dobrý– to, co jsem si tam vydělala přes víkend – jsem měla na týdenní nájem u Thajky. Zatla jsem tedy zuby a chodila tam pořád, i když mi to štvalo.

K Brunovi jsem stále chodila 2x týdně, ale i ten začal být divný. Najednou přišel s tím, že se chce koupat, abych mu pomohla. Neviděla jsem na tom nejdříve nic špatného. Pomoci starému člověku umýt záda nebo chodidla, takže jsem souhlasila, že mu ráda pomůžu.

Jo, jenže v dědulovi se probudil nějaký sexuální chtíč. Nezajímaly ho záda nebo chodidla, chtěl hlavně umývat v rozkroku. Což jsem nechápala a pořád mu tvrdila, že tam by to mohl zvládnout sám. No ten byl vždy tak rozčílený, když jsem mu nedělala, co zrovna chtěl. Když už se to opakovalo potřetí, řekla jsem mu, že to takhle nepůjde, a že už stejně nemám čas chodit.

Vlastně ani nic nenamítal, jen mi řekl, že jsem divná, že když mám tak veliká prsa, že si myslí, že musím mít hodně chlapů, a že jemu nechci udělat dobře. Vůbec jsem se v té situaci necítila dobře. Bylo mi na jednu stranu líto, že se z fajnového staříka stal sexuální chtíč a na druhou stranu jsem byla šťastná, že jsem ze sebe setřásla něco, co mi spíše tížilo.

Zase o jednu starost míň.

Bylo to období změn. Tak moc jsem citila, že potřebuju změnu, že jsem se proto snažila dělat cokoliv a tím jsem si toho na sebe nabrala strašně moc, ale ani jedna věc nebyla taková, kterou bych dělat chtěla. Vlastně jsem se ke všemu dostala z nouze, jak moc úpěnlivě jsem hledala.

Práce v baru u Martina se mi moc líbila, byla tam super parta holek, Martin a Dawn (jeho přítelkyně) byli suprový vedoucí a já si neměla na co stěžovat. Vlastně mě ty všechny ostatní práce už otravovaly a já přemyšlela, jak to všechno setřást pryč a utříbřit tak, abych byla štastná.

Otravoval mi ten podnájem, jelikož jsem po práci z baru musela – většinou pokaždé – chodit pěšky – v noci jsem se kolikrát bála – obzvlášť u Vauxhall bridge a tam dál k podnájmu to nebylo zrovna ideální.
Práce v kavárně mně otravovala čím dál tím víc a ty hloupý narážky majitele jsem už nemohla vystát.

Naznačila jsem tedy Martinovi, jak by bylo super, kdyby se pro mě našlo místo v pokoji, abych v baru mohla bydlet jako ostatní holky, tím bych mohla pracovat i o víkendech a celkově pořád jen v baru, podle toho jak by Martin potřeboval a já bych ušetřila za ubytování a hlavně ty hrůzné cesty v noci.

Měla jsem štěstí.

Zrovna tam byly nějaké škatulata hejbejte se a ALELUJA – jedna postel se uvolnila. Bylo to na pokoji s lesbou Amandou. Ale m

ně to nevadilo, ta holka byla fajnova, měla přítelkyni, takže nic nehrozilo. A já byla blahem bez sebe, že se konečně zase blízká na lepší časy.

Teď se nad tím směju, ale v té době to byla únavná cesta.

Jiní mají pocit opravdového úspěchu, když dosáhnout nějaké vysoké pozice v suprové firmě.

Já pociťovala opravdu veliký úspěch při dosažení práce za barem, s tím že u nich mohu zadarmo i bydlet.

Byl  pro mě opravdu úspěch to, že jsem to zvládla, a že jsem to nevzdala. Že jsem si našla práci, kterou jsem tak moc chtěla vyzkoušet, a v té době to bylo snad nemožné, něco takového sehnat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude bar zrovna v oblasti opět Victoria. Že budu v tak drahé čtvrti jednou pracovat, zadarmo bydlet, cítit se v bezpečí a mít kolem sebe takovou fajnovou bandu lidí a zažívat tolika legrace.

Pociťovala jsem podobné štěstí jako tenkrát při nástupu do hotelu v Ebury Street při mých začátcích v Londýně.

Měla jsem kolem sebe fajn lidi, fajn vedoucí, ubytování, všechno při ruce – školu, centrum, obchody, autobusy. No, byla jsem nadšená.
Konečně jsem se mohla zbavit i slizkého Libyjce z kavárny (kterému jsem svůj odchod ani neoznámila a jednu sobotu prostě, pouze nepřišla a do té oblasti jsem už ani jednou nevstoupila). Také konec Bruna, hotelu a mohla jsem se soustředit už jen na školu, práci a konečně mohlo nastat obodbí užívání si volného času s radostí.

Nespadl mi kámen ze srdce, ale pořádný balvan.

Co mi tato zkušenost přinesla?

  1. Jakmile člověk cítí pocit vnitřního neklidu a pocit změny, je na čase něco s tím udělat, nebo nás to dříve či později sežere. Není dobré žít v nespokojeném pocitu. Na to je život příliš krátký.
  2.  Když si člověk jasně stanový co chce, musí si zatím jít a vytrvat.
  3. Možná se cestou na nás nabalí věci, které tak úplně nechceme, ale to nevadí – nepotřebné později setřeseme
  4. Důležité je se pochválit a odměnit
  5. Změna je proces, který spočívá i v malých cestičkách, kličkách. Málokdy se povede všechno „po dálnici“.
    Když konečně dorazíme do cíle, potom je na řadě setřást nepotřebné a užívat si našeho cíle 

    OLYMPUS DIGITAL CAMERA

ZMĚNA JE ŽIVOT – ŽIVOT JE ZMĚNA

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.