Proč jsem se rozhodla psát a sdílet

Vždy jsem měla v hlavě, že bych chtěla psát, ale nikdy jsem nevěděla pořádně jak a kam. Dnešní doba je v tomto asi mnohem víc přející. Navíc tento rok to bude už 10let od doby, kdy jsem se rozhodla udělat další krok a provést zásadní změny ve svém životě. A to vrátit se zpět z ciziny na svoji rodnou hroudu. Takže takové první kulaté výročí od návratu a já mám potřebu své zkušenosti vypustit do světa.

To rozhodování určitě nebylo vůbec jednoduché. K tomu návratu vedlo několik osobních analýz mého života. Úplný rozbor, rozbor toho co jsem zažila, jak žiju, s kým žiju, co v životě chci, jak to chci, co je pro mě důležité, zda jsem vlastně spokojená. Takovéto úvahy jsem ve své hlavě převalovala několik měsíců dnem i nocí.

Bylo to vyčerpávající.

Po nějakém čase jsem se tedy dobrala k rozhodnutí všechno v USA zabalit, skončit a vrátit se zpět do Čech.

Lidé v mém okolí měli různé reakce.

  • Někteří se mi prý nediví a jen mi přáli hodně štěstí, že návrat nebude jednoduchý – což jsem se jim vždy smála, jelikož jsem jim nevěřila. Vždy jsem si říkala, co může být tak těžkého na návratu zpět domů mezi „své“?
  • Někteří mně zrazovali, že už jsem si toho v USA prošla dost, už konečně vím, co a jak chodí, kde co je a teď, že v tom nejlepším chci zase odjet.
  • A další skupina (většinou kamarádi, kteří mně zůstali ještě v ČR ze školy) se divila, proč chci odejít z tak super země jako je USA. Ze země, která je známá tím, že se tam plní velké sny.

Já už jsem měla jasno, ať už je reakce lidí jaká chce, já už udělala takový analytický rozbor svého života, že jsem si byla víc než jistá, že chci zpět domů. Byla jsem o tom tak silně přesvědčená jako tenkrát v 18., když jsem byla stejně silně rozhodnutá, že chci odjet.

Tenkrát, když jsem chtěla odjet, mé okolí mělo také smíšené reakce.

Většina lidí mě hlavně zrazovala a hlavně nechápali, jak něco takového chci a můžu udělat. Jak můžu odjet jen tak někam daleko sama. Po těch létech si, ale zvykli, že jsem pryč a asi to brali už napořád. Takže, když jsem oznámila, že se budu vracet, byli hodně překvapený. A pro změnu zase nechápali, proč se po tom všem chci zase vrátit a usadit tady. Nechápali, proč jsem tak najednou změnila názor.


Názor jsem nezměnila.

V cizině se mi moc líbilo a ne vždy to bylo jednoduchý, ba naopak, pořád jsem něco řešila, pořád jsem čelila nějakým výzvám, ale líbilo se mi to. Život tam mě těšil a stále jsem se těšila na to, co bude dál.

Snažím se vždy naslouchat svému vnitřnímu hlasu, stejně jako jsem dříve cítila tu touhu odjet sama někam do neznáma, tak teď jsem cítila tu touhu po návratu. Ani jsem netušila, že návrat do své země bude o tolik těžší než odjet za mlada do cizí země za dobrodružstvím.

Mimo ČR jsem žila skoro 10 let, za tu dobu se toho hodně odehrálo, hodně jsem si toho vyzkoušela a postupem času jsem zjistila, že se mi postupně vytrácí osobní hodnoty, které jsem znala z dětství. Celou dobu jsem to ani nepostřehla, přišla jsem si stále stejná, ale bylo tomu jinak.

V cizině to bylo jiné.

Soustředila jsem se hlavně na sebe a na svůj život, abych byla schopná čelit výzvám tam. Pochopit tamější zvyky, způsoby, chování různých lidí, najít si nová přátelství. Celkově jsem tedy veškerou energii dávala do sebe, abych se tam vůbec nějakým způsobem mohla zrealizovat a užívat si života tam.

Dá se říct, že jsem dala do pozadí život, který jsem žila v ČR, úplně se od toho odprostila.

Neřešila jsem žádné rodinné situace, neřešila jsem své kamarádky v ČR, zda se někde sejdeme a něco podnikneme. Žila jsem úplně nový život a ten „český“ jsem hodila někam do tmy. Což mi vyhovovalo, protože v těch 18. letech mi život v Čechách strašně lezl na nervy a cítila jsem potřebu velké změny.

Úplně stejně intenzivně jsem pociťovala, že už v cizině žít nechci, že potřebuju jet domů. Jeden z největších impulzů bylo, že jsem si uvědomila svůj věk, a že vlastně už toužím po svých vlastních dětech. Uvědomila jsem si, že vlastně nechci, aby mé děti vyrůstali mimo ten rodinný, český „maglajs“.

Jsem jedináček a sourozence jsem si vždy moc přála, bohužel mi ale nebylo přáno. Mamka po mně další děti už mít nemohla, ale vždy si přála mít více dětí, bohužel jí přání nevyšlo a pro mě tedy bylo úplně nepředstavitelný, že bych hlavně jí ochudila o blízkost svých vnoučat.

Můj vztah v té době už byl stejně vyhořelý, věděla jsem, že je u konce a tím jak byl u konce náš vztah s bývalým přítelem, tím se i blížil můj příjezd domů.

Čím dál tím víc mně začínalo chybět české chování, české zvyky, lidi, rodinné sešlosti. Vyloženě se mi po těch létech začalo stýskat.
Byly to silné signály, věděla jsem, že teď anebo nikdy. Věděla jsem, že chci být zpět.

A tak jsem udělala. Postupně jsem posílala domů balíky s věcmi a postupně všechny začaté věci jsem ukončovala a nic nového už nezačínala. Až jednoho dne přišel den D a já odlétala domů a to už napořád. O tom jaký byl můj let, moje loučení v USA a přivítání doma – o tom napíšu někdy příště, protože to byla kapitola sama o sobě, ale teď ještě k tomu návratu.

Ta skupinka lidí, co mi přála hodně štěstí, že ho budu potřebovat, měla pravdu. Návrat na rodnou hroudu byl opravdu hodně psychicky náročný až vysilující proces. Ani ve snu jsem si nepřipouštěla, že žít zpět v ČR bude tak obtížný

O mých začátcích také napíši někdy příště.

Co mě hlavně drželo nad vodou, bylo to

  1. že jsem sama v sobě už delší dobu objevila svého nejlepšího přítele a věděla jsem, že se na své schopnosti mohu spolehnout, že se v ničem ošklivým nenechám dlouho plácat a budu se snažit přijít na jiné, lepší východisko, ale i tak se mnou tato zkušenost řádně zamávala.
  2. Další věc, která mi pomohla to všechno nějak ventilovat a zpracovat bylo cvičení. Chodila jsem každý den a to na několik hodin cvičit. Byla jsem tím úplně posedlá. Většinou jsem se tak fyzicky vyčerpala a vybila, že jsem pak už neměla sílu řešit své psychické rozpoložení a to mi v té době hodně pomáhalo. Zpětně se na to koukám, že jsem se až mučila, ale asi bych to stejně neudělala jinak.
  3. Dala jsem si velkou nálož práce, dodělat si školu, kterou jsem měla v USA rozdělanou (bakalář v oboru komunikace), k tomu práce v reklamní agenturře, učení angličtiny a vyčerpávající denní cvičení. Opravdu toho bylo moc, ale neměla jsem na výběr, abych se z toho asi úplně nezbláznila.
  4. Poslední  důležitou věcí, která mi pomáhala, bylo psaní. Jakmile jsem měla trochu energie navíc, musela jsem se z toho všeho vypsat. Bylo to hodně náročné období a vypisovat se z toho mně opravdu moc pomáhalo. Dodnes mám výpisky schované doma ve skříni, nikdo je nečetl a nikomu, už ani mně, neslouží.

Proč jsem se, ale rozhodla psát o tom všem až teď, když vlastně tento rok to bude už 10let po mém návratu?

Možná proto, že tento rok „slavím“ své 10. leté výročí od návratu, tak přišel vhodný okamžik s tím i založit si své webové stránky, svůj blog a podělit se se svými zkušenostmi, znalostmi a poznatky i s ostatními. S časovým odstupem vnímám různé věci i jinak, jakoby to ve mně až nyní všechno uzrálo. Navíc jsem si i za tu dobu všimla, kolik je kolem mě lidí, kteří by tak rádi cestovali nebo udělali různé změny, ale bojí se z různých důvodů. tak i proto jsem se rozhodla tento web založit a psát, třeba to někoho „nakopne“ a změny k lepšímu provede :-).

Chci se s vámi podělit o moje zkušenosti, zážitky. Chci se rozepsat o svém prvním odjezdu, jaké to bylo, co jsem řešila, z čeho jsem měla strach, co mi posílilo, jak to šlo s moji angličtinou – co mi pomáhalo. Jak jsem řešila samotu, jak jsem hledala nová přátelství, udržovala ta „stará“. Jak jsem zvládla přesun do USA, jak jsem oproti tomu zvládla návrat do Čech, jak jsem to tady všechno vnímala, lidi, práce, přátelství, rodina. Co se změnilo, co zůstalo stejné, co bylo nejtěžší. To všechno bych chtěla na tomto blogu řešit a psát.

Nyní už to není tak intenzivní, ale hodně lidí se mi ptá na různá proč, a tak bych tady na ně moc ráda odpověděla a tím i poskytla pomoc ostatním, kteří se právě třeba ocitají v tom samém nebo podobném bodě/životní situaci jako kdysi já.

Když člověk silně cítí, že potřebuje nutně provést změny, neměl by se bránit a raději přijít na novou cestu či řešení, nebránit se a jít výzvám naproti.

Věřte, že NIKDY, NIKDE A V NIČEM nejste sami. Vždy se někdo, někde najde, když je potřeba, ale úplně nejdůležitější je si uvědomit, že toho nejcennějšího přítele máte vždy při sobě a to jste vy. Je důležité si uvědomit, že člověk je sám sobě tím nejlepším kamarádem, na kterého se dá vždy spolehnout.

Vaše Lucka alias Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.