Proč být sám sobě nejlepším přítelem

Za tu dobu, co jsem vylétla z hnízda, jsem našla už několik důvodů, proč musím být hlavně já sama pro sebe nejlepším přítelem. Zlomových okamžiků a okamžiků na křižovatce jsem si prožila už dost a vždy jsem zjistila, že většinou mi nepomůže nikdo jiný než hlavně já sama sobě. Zjistila jsem, že když já nebudu mít dost síly něco ustát, nikdo jiný to za mě neudělá, ať se snaží, jak chce. Já sobě řídím svůj život a já sama jsem za něj zodpovědná, jakým směrem půjde.

Pokud budu sama se sebou v rozepři, nikdy se nikam nedostanu a budu jenom mrzutá, utrápená sedět doma na zadku. Několikrát se mi i vymstilo, že jsem nedala na své vnitřní hlasy, nenaslouchala jsem sama soobě a doplatila jsem na to. Také jsem se naučila, že na nikoho se nedá tak stoprocentně spolehnout jako já na samu sebe. Vím, že když si něco slíbím, tak se alespoň pokusím si to dodržet, snažím samu sebe nezklamat.

Což se tak úplně o okolí nedá říct. Ať je kamarádství sebepevnější, tak zrada může přijít kdykoliv. Každý většinou staví na první místo sebe, což je správný, proto i od nejlepšího kamaráda může přijít rána pod pás. Na druhou stranu se kolikrát v cestě objeví člověk a pomůže, aniž by to člověk čekal anebo očekával a kolikrát ani ten druhý neočekává nic nazpět. To je krásné. Lidé jsou pořád ochotni pomáhat, to je dobré mít na paměti. Někdy pomůžu já, někdo zase někdo jiný, ale není dobré upínat se pouze na jedno kamarádství.

Některým lidem se to může zdát být divný anebo si ani nedovedou představit být jen tak někde sami anebo jen tak jít sami na procházku, či kafíčko. Kolikrát to pro mě také bylo nepředstavitelný, ale zjistila jsem, že v situacích, ve kterých jsem sama se toho o sobě nejvíc učím a zjišťuji moje reakce. Také dokážu více vnímat své myšlenky, tím si je uspořádat a lépe, organizovaně konat další kroky. Kamarádství je fajn, ale nesmíme se nechat strhnout natolik, abychom neztráceli sami sebe. Já osobně mám společnost a lidi velice ráda, velice si přátelství vážím, ale už jsem se naučila, abych se na jednotlivá kamarádství neupínala, pak to většinou bolí a člověk pak vůbec nechápe proč.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Lítostné zjištění a rána

Pro mě asi největší rána byla po mém prvním odjezdu v 18. letech, kdy jsem se hodně se všemi loučila. Šla jsem do neznáma, takže ta podpora ze strany kamarádů pro mě hrála velkou roli. Všechno bylo fajn, ale po pár měsících jsem zjistila, že dopisy z Anglie píšu hlavně já. Velice zřídka se mi dostávaly odpovědi zpět. Kontakt velice pokulhával.

Bylo to asi i díky té době. Ještě nebyl pořádně internet ani mobily. Jednou za týden jsem si zavolala s mamkou a párkrát do měsíce si vyměnily zprávy v dopise. Komunikace tedy byla velice pomalá. I když technologie byla pomalá, každý den jsem běžela kontrolovat schránku, zda tam není dopis od nějaké mé kamarádky – hlavně od těch, které jsem považovala za nejbližší. Bohužel bych ten počet dopisů od kamarádek mohla spočítat na jedné ruce za ten můj první rok v Anglii. Moc mě to mrzelo.

Sejde z očí, sejde z mysli

Párkrát jsem to nevydržela a dokonce i jim zavolala, byly velice asi mile, překvapeny. Popovídaly jsme, ale když jsem se jich zeptala, proč nepíšou. Většinou byla odpověď, že neví co. Nechápala jsem. Já přeci budu ráda za cokoliv, za jakékoliv zprávy z domova. Každý si šel svou cestou. Já šla do neznáma a ony začaly „dospělácký“ život v Čechách. Prostě žily si svůj život, a jak se říká – sejde z očí, sejde z mysli.
Nic se mnou nemohly podnikat, řešit, tak proč by mě kontaktovaly. Přeci se mi nebudou svěřovat, žiju přeci jinde. A to mě moc bolelo a mrzelo. Naivně jsem si myslela, že spolu nadále budeme řešit a sdílet svoje radosti i starosti. Nebylo tomu tak. Otevřelo mi to oči a já byla moc ráda za nová přátelství, které jsem za ty léta v cizině vytvořila.

Toto bylo velice bolestné zjištění, ale nyní jsem za to ráda, otevřelo mi to oči. Nikdo a nic není napořád, jediné co mi vždy zůstane, jsem já sama. Žádná kamarádka, přítel, manžel, děti, nic není napořád. Máme je rádi, milujeme je, ale pouze já sama sobě zůstanu a proto se musím o sebe co nejlépe starat a poznávat se. Proto musím být hlavně já sama se sebou v největší pohodě.
A když někdy náhodou sejdu z cesty a zjistím, že se najednou řídím někým jiným, zpozorním a snažím se vrátit zpět. Jedná se i o tak jednoduchou věc jako je například krátký výlet do Říma. Moc tam chci jet, Itálii miluju, mám volno, ale žádná moje kamarádka zrovna nemůže nebo nechce. Nechám se tedy řídit jejich životem a už mám tendence to vzdávat a zvykat si na myšlenku, že tedy také nepojedu a podniknu něco jiného, co nějaká kamarádka bude chtít.

Ne, už ne. Snažím se dělat to, co já doopravdy chci. Vím, že to sama zvládnu, i bez kamarádky nebo přítele. Není dobré být na někom závislí, ať už peněžně či citově. Nechci vyznít jako nějaký necita nebo nějaký nelidský tvor. Já mám lidi moc ráda, vážím si svých přátelství, kamarádek, manžela, dětí. Moc ráda chodím do společnosti a moc ráda jedu třeba s partou anebo tou kamarádkou na výlet, ale z mého pohledu je lepší držet si trošku odstup.
Tím chci říct, že není dobrý být na lidech úplně závislí a dělat to co druzí jen proto, že nikdo zrovna nechce dělat to co já. Ale já jsem já a já bych především měla dělat to, co dělá dobře mému člověku bez ohledu na to, zda někdo do toho půjde se mnou anebo musím sama.

Cestování má úplně jiný rozměr, když cestujete, anebo podniknete různé věci, sami. Můžete buď potkat spoustu dalších lidí podobného rázu a najednou zjistíte, že ten svět je opravdu malý, že kamarády můžete potkat kdekoliv a budou vám stejně, ne-li ještě lepšími společníky než jste si dokázali představit. Anebo nikoho v okolí nepotkáte, strávíte ten čas sami, ale zjistíte, že to bylo velice obohacující. Nejen zážitky, ale i pro vás samotný, jelikož tím velice posílíte.

Zjistíte tím, že najednou musíte všechno sami, a že to nikdo za vás neudělá. Když to zvládnete, budete mít obrovskou radost. Ano, když budete cestovat, hraje v tom velká role dorozumět se a umět nějaký jazyk, nejlépe anglicky, ale i to vás naučí. Zpětně se tomu zasmějete. Stejně jako já, když se ohlédnu na své začátky.
Uměla jsem pár slovíček, o gramatice ani nemluvím. Zvládla jsem to. Mám ruce, nohy, slovník a úsměv. To mně stačilo, dorozuměla jsem se. Nebylo to na nějaké povídání u kafíčka, ale stačilo mi to k tomu, co jsem potřebovala. Navíc s každou situací jsem se naučila spoustu nových slovíček a také to, že když mi někdo hodí do vody, tak prostě musím plavat.

Ze svých zkušeností vím, že když musím, tak se postarám a naučím co je potřeba. Vím, že se mi nevyplatí být závislá na někom druhým, a že není dobré dělat výmluvy jakéhokoliv druhu a už vůbec ne jazykové výmluvy. Daný jazyk se člověk naučí ani neví jak nebo alespoň se vždy dorozumí. To samé platí o nových přátelství, ty se objeví, aniž by člověk cokoliv plánoval.

Vaše
Lucka alias Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.