Práce/Zaměstnání je nutnost, zábava, otrava anebo potěšení?

Jak moc je důležité vzdělání na to, aby byl člověk šťastný?

Vždycky jsem si myslela, že vzdělání a dobré známky jsou předem daný úspěch v životě. Většinou vzdělání u lidí u mě hrálo velkou roli. Cenila jsem si vzdělaných lidí. Je pravda, že si jich samozřejmě stále cením, ale s přibývajícím věkem a zkušenostmi jsem na celou věc začala pohlížet úplně jinak.

Po maturitě jsem hned odjela jako au-pair do ciziny, protože jsem neměla dostatečně velké sebevědomí na to, abych se hlásila na nějakou školu. Hlavně se mně do toho teda ani vůbec nechtělo. I dnes si myslím, že bych se tenkrát stejně nikam nedostala. Pro mě byl odjezd do ciziny takový trochu útěk, abych si dala čas na prozkoumání „terénu“ a na to, co vlastně asi tak od života chci.

Vždy jsem chtěla být zdravotní sestrou, protože v tomto oboru dělala moje mamka, ale bylo mi to silně rozmlouváno, že prý zdravotnictví není zrovna žádný med. Další osobou, která na můj život měla hodně velký vliv, byla moje babička, ta zase dělala ve spořitelně a byla tam spokojená.

Holky ze sídliště tenkrát šly na ekonomku, ale moje tenkrát nejlepší kámoška na zdrávku. Takže opět dvě skupiny a já jsem v sobě měla hodně veliký rozpor. Nakonec tedy vyhrála ekonomka. Střední školu jsem dodělala, jako že jsem teda musela, ale že bych do toho byla nějak zapálená, to se říct nedá.

Nějak jsem si sebe jako účetní nikdy nedokázala představit. Největší bohatství, které jsem si ze střední školy odnesla do života, bylo psaní všemi chmel.deseti, autoškola, zážitky z chmelu a z dojíždění. A za to jsem vděčná, ale život potom je mnohem tvrdší škola, která otevírá oči.

Vlastně do té doby jsem ani nijak zajímavé profese neznala. Jen takové, co člověk potkává každý den – učitelka, doktor, zdravotní sestra, účetní, truhlář, instalatér, kadeřnice, číšnice, kuchař, atd. atd. to nemusím jmenovat – každý si dovede představit, ale nic z toho mi neoslovovalo anebo jsem věděla, že jsem na dané řemeslo kopyto.

Po takových létech ve škole a já jsem si připadala, že nic neumím, a že v ničem nevyčnívám.

Odjezd do ciziny mě udělal jinou, odlišnou a v mých očích i zajímavější. Kromě teda toho, že jsem já osobně dělala au-pair – nahlédla jsem do různých rodin a vlastně do sídla, jak to chodí v životě různých profesí.

V USA jsem zažila život lidí hlavně s vysokoškolským vzděláním. Většina z nich velice úspěšní v jejich oborech, velice vlivní a chytří lidé. Díky životu v jejich rodině jsem mohla poznat jejich charaktery, jejich chování a vlastně i to, co jaká profese může obnášet. Jak asi takoví lidé žijí, jací asi jsou, jak reagují, atd.

Když to tak shrnu, tak v USA jsem měla největší možnost střetnout se nejvíce s právníky, ale také s psycholožkou či více prezidentkou. Pro mě, která si stále ještě zjišťovala terén, to bylo velice zajímavý a vždy mi jejich životy zajímaly. Ikdyž v práci  mohli být vnímány jako „velká zvířata“, v rodině jsem je vnímala jako obyčejné lidi, kteří se snaží zajistit svoji rodinu a přitom si zajistit výbornou kariéru.

Jejich kariérní úspěch jsem ale vnímala na úkor jejich dětí, jejich rodiny.

V Anglii jsem to měla jiný. Nejzajímavější profesí z rodiny byl asi jeden otec, který psal scénáře pro BBC, ale jinak nic moc zajímavého. V tomto čase byl pro mě hodně přínosný život v Londýně, kdy jsem v žádné rodině nebydlela.

V Londýně jsem měla možnost vyzkoušet si pár profesí na vlastní kůži a do teď na to s radostí vzpomínám. Hodně to změnilo můj úhel pohledu na spoustu věcí.

Jak už jsem říkala, vzdělání pro mě bylo vždy důležité a při seznámení s novou osobou to byla jedna z nejdůležitějších informací, která mě zajímala. Tenkrát, když mi někdo řekl, že jde anebo má pouze učňák, nachytala jsem se několikrát s pocitem, jako že pro mě není dost dobrý. Nechtěla jsem mít ten pocit, ale těžko jsem se ho zbavovala.

Věřím, že to je díky vedení společnosti. „Uč se, ať z tebe něco je.“ „ Když se nebudeš učit, půjdeš na učňák.“ Jako by učňák byl nějaký strašák. Něco jako, když půjdeš na řemeslo, budeš se mít špatně. Koukej se učit. Takže ve mně bylo zakódováno, že servírky, barmanky, kuchařky, kadeřnice atd. že se mají špatně, a že se dostatečně nesnažili.

Když jsem přišla do Londýna, začínala jsem ve vybojovaném, malém, rodinném hotýlku přesně v centru Londýna na Victoria Station. Pomalu a jistě jsem přebírala chod recepce – takže zajišťování klientů – „check in/check out“ a podávat jim různé informace.

Tato část práce – z mého pohledu = k mému tenkrát středoškolskému vzdělání – byla nejadekvátnější. Zároveň jsem si právě vyzkoušela být servírkou, kuchařkou při snídaních anebo i uklízečka „chambermaid“ pokojů. Poprvé jsem viděla, jak asi funguje chod takového malého hotýlku, co všechno je potřeba.

A víte, co mně bavilo nejvíc? Ne, recepce to nebyla – ta mně právě nejvíc stresovala. Nejvíce mně bavilo servírovat, protože jsem mohla nejvíce hovořit s hosty a to mě velice bavilo. Tak nějak to vždy nakoplo mé ráno  :-). Moc mě bavilo poslouchat turisty a jejich životní příběhy – odkud přijeli, jak to u nich je, atd. Většinou mi ty jejich životy fascinovaly. Nejlépe se mi, už tenkrát, povídalo s Američany.

Jo, možná jsou někdy tak trochu herečky, ale kdo není? Líbilo se mi, že jsou většinou usměvavý, přátelský a alespoň jsem vždy měla pocit, že je zajímám i já – i když jsem v té době dělala takového „poskoka“, nikdy nade mnou neohrnovali nos = nebo alespoň jsem nikdy ten pocit neměla.

Ohledně práce byl pro mě Londýn rájem na objevování a osahávání různých profesí, kde člověk nepotřebuje extra velké vzdělání. Díky tomu jsem zjistila, že každá práce má své radosti i starosti a mně bavila ta různorodost.

V ČR by mě asi nikdy nenapadlo jít žádat o práci za bar anebo někam do hospody.

V Londýně mě to vyloženě lákalo a chtěla jsem si to zkusit. Nebrala jsem to jako práci, ale jako zábavu. Nikdy jsem nešla do práce z donucení anebo otrávená. Na lidi jsem se těšila a vlastně poznala, že člověk může být šťastný, šikovný a úspěšný i bez vysokoškolského titulu.

Díky tomu jsem poznala i spoustu dalších lidí a opět jejich příběhy, jejich životy, které mě opět inspirovaly o dalších možnostech, které život nabízí. Vlastně všechno mně otevíralo oči a tak trochu mně to všechno uklidňovalo, že je na světě spoustu dalších možností, jak člověk může spokojeně žít, užívat si, poznávat a přitom si vydělávat. Že život nekončí dřením se ve škole, titulem a pak prací v kanceláři.

Uvědomila jsem si, že život není jen černobílý, a že vlastně i já mám na výběr. Zjistila jsem, že i práce za barem může být zábava, v hotelu také zajímavá, a že v kavárně dělat pěnu do „lattečka“ dokáže být někdy taky dřina. Vlastně, že žádná práce není špatná, pokud v tom má člověk alespoň trochu radosti a vidí v tom alespoň trochu smysl.

Bála jsem se toho, že jako účetní nikdy neuspěju, a že vlastně nemám co jiného nabídnout. Bála jsem se, že neseženu nějakou práci, kde budu jako někdo a něco. Zjistila jsem, že tyto obavy jsou zbytečné. Já přeci nemusím být v očích ostatních nikdy někdo a něco – záleží úhel pohledu. Co je důležité, aby člověk byl spokojený s tím, co dělá a přinášelo to alespoň trochu radosti.

Miluju cestování a díky inspiraci ostatních lidí, které jsem na mé cestě potkala = jsem zjistila, že je spousty možností jak cestovat, žít, užívat si, bydlet a ještě si vydělat. Při pobytu v Londýně jsem poznala i lidi z farmy = z jahodové farmy v Kentu.

Tenkrát mi tam byla nabídnuta práce, ale jelikož jsem byla zhýčkaná s prací v centru Londýna, který jsem si užívala – odmítla jsem.
Byla jsem ale na návštěvě a i taková práce je řešení. Není to napořád a proč něco takového také třeba nevyzkoušet?

Jednu dobu jsem i měla plán odjet na Nový Zéland a trhat tam ovoce – zatím mě to ještě stále nevyšlo, jelikož se teď věnuju jiným radostem-starostem s dětmi, ale kdo ví. Třeba také někdy na to ještě přijde řada.

Když jsem tenkrát přemýšlela co bych mohla dělat, abych se uživila a zároveň měla zábavu, tak jsem měla v hlavně rezervní plány, jako například práce na Cruise lodi, práce na farmě nebo instruktor lyžování, animátor do zábavných parků nebo i předcvičovatelka (vždy jsem měla ráda cvičení –aerobic).

Ano, tyto práce se zdají být hlavně pro mladé lidi a nejsou to profese, s kterými se dá trhat velká kariéra. Je to asi pravda. Ale co chci říct, že člověk by se neměl limitovat a měl by vědět i o jiných možnostech. Z mého pohledu – v životě jde o zkušenosti a pestrost. Neměl by se stresovat tím, že není práce. Práce je a hlavně by člověk měl dělat práci takovou, která ho alespoň trošku těší.

Já třeba miluju společnost lidí a povídaní si s nimi, proto mě těšila i práce za barem nebo číšnice, ale také recepční či učení angličtiny. Miluju, když mohu mluvit s lidmi, baví mně jejich příběhy. Jejich životy obohacují a inspirují zase ten můj život. Už se nestresuju tím, že musím mít titul, že musím mít co nejlepší práci v kanceláři.

Vím, že každá práce může být fajn a každý věk má své priority. Já mám teď priority děti a udělám vše proto, abych svůj čas přizpůsobila jim. Už bych nebyla ochotna pro práci „padnout“ a být v práci od nevidím do nevidím. K čemu se mučit někde v kanceláři a vyplňovat „dokumenty“ pro nějakou nadnárodní společnost? To už vidím větší smysl v té recepční, která pomáhá turistům objevovat nová místa.

Nejtěžší na tom je udělat a vytvořit si v hlavně ten nějaký plán, potom se věci už dějí samy. Momentálně jsem i já sama v procesu vytváření mého nového životního plánu. Je to dřina, ale ze zkušenosti vím, že to stojí za to. Stojí za to přemýšlet a kreslit si naší budoucnost.

Hlavně porozhlédnout se po možnostech, které máme v oborech, které nás baví, abychom nemuseli dělat to, co nás ničí a nebaví.

Jsem opravdu vděčná za léta strávená v cizině, protože díky těm létům už vím – co asi jaká profese může obnášet. Podle toho se mohu rozhodnout kam se vrhnout, co se mi asi bude líbit a co stojí za alespoň vyzkoušení.

Profesím a životu…ZDAR 🙂

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.