Opouštěli jste někdy město, které vám bylo domovem?

Sbalila jsem saky paky, koupila jízdenku a tentokrát už opravdu na dlouhou dobu opouštěla svoji oblíbenou Victoria Station.

V ten den se mi v hlavě míchaly všechny vzpomínky.

Můj první příjezd, moje první Londýnská práce, škola, hotely, kde jsem pracovala, těžké chvíle při hledání práce a i ubytování. Londýn pro mě byl domovem a těžko se dalo uvěřit, že to super místo-město opouštím do opět úplného neznáma.

Můj prozatímní plán byl, že pobudu nějakou dobu doma v ČR, a že si vyřídím pobyt v USA (moje začátky v USA a inspiraci na NYC si můžete přečíst zde) a za pár měsíců pojedu za dobrodružstvím tam.

Vcelku jsem se do té představy musela přemlouvat. Lákalo mě to dobrodružství, ale zároveň se mi vůbec nechtělo, kvůli tomu, že bych tam opět musela být jako AU-PAIR a po zkušenosti z UK se mi prostě nechtělo žít zase někde v rodině.

Jak se říká – do stejné řeky 2x nevstoupíš.

V Londýně jsem měla svoji svobodu, svůj život, svůj prostor a představa, že se zase budu muset přizpůsobovat životu nějaké rodiny – to se mi moc nechtělo, ale byl to v té době nejvýhodnější program, jak poznat hodně a utratit málo :-).

Ten zlom – opouštět Londýn a jet domů byl veliký.

Z Londýna jsem najednou byla zpět v bytě mých rodičů, ve svém pokoji bez žádné velké náplně dne. Nějaké kamarádky už běhaly kolem dětí, jiné už zase pracovaly nebo řešily své vztahy, stavby domů a další životní starosti. Málokdo měl čas na nějaké setkávání.

Při životě a pobytu v cizině je dobré dělat si delší pauzy/pobyty i ve svém rodném bydlišti, aby člověk úplně neztratil přehled a hlavně, aby nevypadl z toho pocitu "co je to být doma".

Jak to myslím?

Vždy, když budete někde dlouho a vrátíte se zpět domů, tak vás to hodí tam, kde jste skončili.

Takže, když jsem odjížděla v 18. letech čerstvě po maturitě, svým způsobem bezstarostná, samá diskotéka, tak mi to hodilo přesně do tohoto módu, i když už mi bylo 21 – jakoby se doma ten čas v mém případě 3 roky zmrazil.

Sice jsem byla plná zážitků, zkušeností, naučila jsem se spoustě nových věcí, poznala spoustu nových lidí, kultur – můj život určitě zmrazený nebyl, ale doma to pro mě bylo na bodu mrazu a to všechno nové jsem nějak nevěděla, jak vměstnat anebo aplikovat na ten život zpět v ČR.

Kamarádky nebyly „stejné“. Píšu nebyly stejné – ony samozřejmě stejné byly – ale jejich životy se posunuly dál a určitě už nechtěly navazovat na své pomaturitní období.

Párkrát jsme tedy vyrazily někam do šumu, ale i já jsem poznala, že to není stejné. Vlastně ten čas, kdy jsem strávila doma mezi Londýnem a USA (asi 6 měsíců) byl velice důležitý, i když se to v té chvíli možná ani nemuselo tak zdát.

To, že se člověk vnitřně posouvá na svých cestách je hodně důležité, ale je i potřeba posouvat se i se svým okolím okolo svého domova – protože těm lidem (kamarádům, rodině) plyne život tam, i když vám tam zrovna „stojí“ :-).

Takže většinou po návratu nejen, že si člověk uvědomí změny ve svých přátelstvích, ale také ve své rodině.

Všechno okolo se hýbe, všichni si žijí své životy, a i když váš život se v cizině bude měnit šílenou rychlostí, že i na vás to někdy bude hodně, tak doma to všechno na vás bude čekat. Prostě v tom bodě, v kterém odjedete, do toho bodu se i vrátíte.

 

V tom mém mezičase strávené na Českém území jsem navázala na moji „zamrzlinu“ celkem dobře. Neplánovála jsem žádné zásadní změny v životě, který jsem v ČR vedla – práci jsem si nehledala, přítele také ne, takže já jsem tak nějak vlastně i na tu bezstarostnou dobu navázala velice jednoduše. Nic mi netížilo, peníze jsem měla našetřené, měla jsem svoje zázemí, jezdila si na kole, vyřizovala jsem si USA a občas se sešla s nějakou kamarádkou.

Ten čas doma byl opravdu důležitý a super, ale už jsem cítila, že musím něco dělat, jen tak „lelkovat“ nebylo dlouhodobě pro mě dobré.

Co pro mě byl další velký skok, šok po návratu – byl život mojí blízké rodiny  – tím myslím u babičky – bylo to tam vždy mým domovem, jako dítě jsem tam trávila hodně času.

Po návratu to bylo všechno jiný – děda byl těžce nemocný a tak jsem tam trávila opět hodně času. Byla jsem ráda za to, že nemusím nikam do práce, a že tam mohu být se svými blízkymi několik měsíců až do doby než děda zemřel.

Bylo to těžké období a já jsem moc ráda, že jsem byla se svými nejbližšími v takových těžkých chvílích.

Takže za mě SUPER CESTOVÁNÍ, SUPER POZNÁVÁNÍ A ŽITÍ V CIZINĚ, ale nezapomínejte se pravidelně vracet, aby to po hodně dlouhé pauze pro vás nebyl opravdu hodně veliký šok. Zároveň také, abyste pak nelitovali, že jste něco doma zanedbali.

Domova jsem si teda užila na maximum a v červnu 2003 bylo načase odjet. Už jsem se i těšila, že konečně zase budu mít nějakou náplň, zároveň jsem byla skeptická vůči bydlení zase v nějaké rodině.
O mých začátcích se můžete přečíst zde.

Navíc, pokud po pauze doma opět plánujete žít delší dobu v zahraničí – připravte se opět na další šok.

Člověk doma bez náplně vcelku zpohodlní.

Doma jsem tedy kromě zařizování neměla nic moc starosti a nic moc náplň, takže pak najednou přišla realita, že už tam opět není to teplo domova, které vytváří maminka, ale už zase musíte začít makat vy samy. Co si neuděláte, mít nebudete, nikdo za vás nic neudělá, nic nenaplánuje ani nic nevyřídí.

Takže ano, změna je život.

Všem se život mění, všichni něco řeší, ale ten kdo cestuje, jako by vedl více životů a při odjezdu si ten svůj čas na tom místě zmrazí, i když těm lidem okolo život v tom místě běží dál.

Když jsem se loučila s Londýnem, nevěděla jsem, kdy se tam zase vrátím.

Můj čas na návštěvu přišel až za 8 let. V tom roce 2010 jsem už nejela autobusem na Viktora Station, ale letadlem – už jsem do toho super města, do města, které mi bylo domovem = jsem najednou přijela jako turista.

Všechny ty uličky, obchody, místa, restaurace, autobusy – úplně všechno, kde jsem dříve trávila svůj denní život – jsem po návratu jako návštěvník – procházela s údivem. Mělo to pro mě obrovskou váhu, protože to bylo jako bych cestovala časem – „flashbacks“ jsem prožívala snad úplně všude. Na každém rohu na mě dýchaly všechny ty vzpomínky.

Jsem ráda, že jsem tam jela, byla to i potřeba. Díky tomu, že jsem se tam vrátila po těch letech jsem si uvědomila o jaký obrovský kus jsem se opět posunula dál. Nic jsem tam nehledala, nesháněla, ve stresu jsem nebyla, mohla jsem si všechno v klidu užít – jako správný turista. Což byl úplně jiný zážitek, než když tam člověk bydlí, pracuje, studuje a řeší denodenní problémy.

Skrze vzpomínání, přemítání jsem se srovnala – uvědomila jsem si radost ze svých zkušeností, ale zároveň radost, že jsem se pohnula z místa a tím si člověk uvědomí, že se posunul o kus dál. Také jakési srovnání se s tím, že nyní je můj domov někde jinde, ale jsem ráda za ty příležitosti, které mi minulost přinesla.

Spokojeně jsem se tam procházela, zavzpomínala a i byla vděčná, že jsem prožila, co jsem tam prožila, co jsem se naučila, a že se mohu bezstarostně vrátit zase domů.

Domů, kde jsem už také konečně dohnala svůj zmrazený čas, ale o tom až příště, protože k dohánění zmrazeného času na rodné hroudě byla ještě hodně dlouhá cesta.

I když mi tenkrát bylo trošku líto, že odjíždím, tak po několikaletém návratu zpět jsem zjistila, že to rozhodnutí bylo správně, že mi to opravdu pusunulo mílovými kroky vpřed.

Tím, že jsem se tam vrátila už jen jako turista – tím jsem uzavřela ten kruh – a mám Londýn uzavřen – bylo, uděláno, posunuto, uzavřeno a jsem ráda, že jsem zase otevřena novým cestám, novým poznání už s novým pohledem díky zkušenostem, které jsem za ty léta nasbírala.

A hlavně – mám stále otevřené dveře do své země, kde už jsem navázala a mám svůj život – na který se těším.

Není nad vůni a teplo domova – ale bez poznání „světa“ ten pocit domova nemá dostatečně velkou sílu.

Přeju vám tedy krásné poznávání, cestování, ale nezapomínejte pravidělně dohánět zmrazený čas na místech, které pro vás něco někdy znamenaly.

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.