Období temna a svítání

3.díl – Pracovní cestičky v Londýně

Když člověk něco opravdu moc chce, tak ze své zkušenosti vím, že to dříve či později vyjde. Jen je asi opravdu důležité správně definovat – co si vlastně přejeme. Také musíme dát čas správnému načasování a mít hlavně trpělivost, které tedy zrovna já mám vcelku málo, ale stále jdu krůčky vpřed a stále se učím :-)!

  • Správné načasování

hrálo v mém hledání práce v Londýně velkou roli. Opravdu jsem se snažila, prochodila jsem snad celý Londýn – vždy jsem celá znavená, schvácená a zklamaná přišla do svého „holubího“ pokoje a byla jsem ráda, že mám klid a můžu jít spát.

Sice pokoj nebyl nic moc, ale byla jsem tam sama, měla jsem svoje soukromí a mohla jsem být třeba hodinu ve sprše. Nikdo mi nehlídal, zda proteče hodně vody a netvořila se za mnou žádná fronta. Ve sprše se mi vždy dobře přemýšlelo a zároveň jsem měla pocit, že i s fyzickou špínou z těla odcházely i ty špatné myšlenky, či nezdařilé pokusy o hledání práce. Ve sprše se mi vždy i parádně urovnávaly myšlenky, co bych vlastně chtěla.

  • Správně definovat přání

Věděla jsem, že dál takto v hotelu žít nechci, už se mi to nelíbilo a hlavně jsem chtěla něco jiného, kde se zase alespoň něco nového naučím anebo poznám zase nové lidi. Postupem času jsem si srovnala myšlenky a věděla jsem, že bych ráda do typické Britské hospody.

Je zajímavý, že mně třeba práce v kanceláři tenkrát ani nenapadla a ani nelákala, nepřišlo mi to v té době ani trochu atraktivní, ani trochu dynamické. Také mně to ani nenapadlo, z důvodu – že mi bylo jasné, že bych neuspěla kvůli pracovním vízům.

V té době jsem občas i ztrácela optimismus, že toto šílené období temna snad nikdy neskončí

Bála jsem se, že budu jen hledat, hledat a nakonec, že to vzdám a pojedu domů – to byly mé představy – kdyby bylo nejhůř.

Po několika týdnech shánění, obíhání, přemýšlení jsem v jedné zapadlé uličce – blízko Westminster Cathedral – našla krásnou, nazdobenou, velkou Britskou hospodu – lépe zní „BRITISH PUB“. Ani jsem tomu nedávala naděje, ale nechala jsem si zavolat manažera. Jmenoval se Norman.

A ejhle – najednou nechtěl vyplnit pouze nějaký formulář – jako jinde, ale dokonce mi řekl, že mám přijít další den – bohužel tedy ne za bar – to by si prý netroufl, ale že prý to můžu zkusit v kuchyni.

Hurá, svitla mi naděje.

Hned po příchodu do „mého“ hotelu jsem si to domluvila s Valentýnem, co mi měl pomáhat, že potřebuju volno a místo uklízení pokojů jsem vyrazila do typického BRITISH PUB pracovat v kuchyni. Tak jsem se těšila, takové naděje jsem do toho vkládala.

A takový šok.

Přišla jsem do velikánské kuchyně, s velikými hrnci a s velikými sporáky, které jsem tak maximálně zahlédla ve školních jídelnách z okýnka při výdeji jídla. Norman mi tam zavedl – najednou všichni odešli na polední pauzu a nechali mě tam. Ukázali mně obří ledničky narvané jídlem, a prý kdybych nevěděla, tak se mám podívat do kuchařky – nechali mi ji tam ležet na té obří kuchyňské lince.

„Cože, jako to tady mám být sama? A co když jako přijde objednávka?“ Proudily moje myšlenky. „No, tak to prostě uděláš, to bude OK – při nejhorším zavolej – budu v kanceláři“, prohodil Norman.

Hm, tak super. Bylo ticho a já si prohlížela kuchyň. Ticho, ale netrvalo dlouho, najednou ta mašinka s objednávkami začala pípat a lezly z toho papírky s divnými jmény. NACHOS, BRUSHETA, a další, které si už ani nepamatuju. Listovala jsem rychle v kuchařce, co to po mně vlastně vůbec chtějí udělat. Já znala z hotelu tak možná jen baked beans, bacon, white or brown toast a teď taková „exotika“. V té době jsem takové názvy jídel v životě neslyšela. Sama jsem do restaurací nechodila a jinak jsem to taky neslyšela.

V kuchařce jsem našla NACHOS. Nechápala jsem. Na obrázku byly nějaké takové podivné brambůrky. Absolutně jsem nechápala, co po mně chtějí, jak mám jako ty brambůrky udělat, kde je mám hledat. Nachos jsem tedy nechala být a dala se do hledání Brushety, jako že třeba to bude něco normálnějšího a lehčího udělat.

Najednou přiběhl rozčílený Norman. Prý co dělám, že v baru si stěžovali, že objednávka ještě nepřišla.
Koukala jsem jako puk, šla jsem raději stranou a koukala, jak Norman honem rychle našvihal jídlo na talíře a poslal výtahem dolů. Já jen stála a bylo mi to moc líto. Chtělo se mi brečet. Opravdu jsem se snažila, ale co jsem měla dělat?

Norman mi tedy řekl, že se omlouvá, ale že nemá čas mi úplně od začátku zaučovat, že se mi ozve, jen kdyby náhodou se něco uvolnilo, ale ať s tím úplně nepočítám.

Odcházela jsem jako spráskaný pes.

Takový snažení a tak strašně jsem už nechtěla být v tom hotelu. Cítila jsem, že se snad už musí stát nějaký převrat co nejdřív, ale jak a kdy? Vždyť proto dělám úplně všechno. To není, že bych seděla doma na zadku a naříkala. Opravdu jsem chodila a hledala. A pořád nikde nic.

  • Nevzdávat se a rozhodit sítě

Z otřesného zážitku jsem se oklepala a další den jsem šla dál a to jen v okolí hotelu. Tentokrát jsem se ale nedržela svých představ a šla jsem do kavárny, kterou vlastnil chlap z Libye. Jakmile jsem vešla, hned mi vítal, že prý mi zná podle pohledu, když chodím nakupovat do Tesca, a že je rád, že jsem přišla.

Začal být úlisný, ale nenechala jsem se odradit – a řekla mu, co žádám. Chtěla jsem práci na víkend. On prý má o víkendech zavřeno, ale že prý kvůli mně otevře. (už to bylo špatně – měla jsem se otočit na patě a jít pryč, ale nešla).

A jéeje, cítila jsem problém, ale uklidnilo mě, že tam ještě pracuje jedna Polka, s kterou bych tam měla být. Tak jsme si tedy plácli. Nebyla jsem z toho ani trochu nadšená, ale peníze dobrý a alespoň nějaká pracovní změna (jsem se uklidňovala). Měla jsem z toho tedy spíš špatný pocit, ale nevěnovala jsem mu pozornost.

  • Vždy poslouchej svůj vnitřní hlas

V ten den jsem šla ještě do jiného hotelu v okolí – zeptat se, zda nehledají někoho do recepce. Až jsem zavítala nedaleko do velkého „Bed and Breakfast“, který vlastnil – pro změnu – chlap z Iránu. Také byl úlisný a práci v recepci mi také nabídl, domluvili jsme se na práci odpoledne.

Měla jsem produktivní den, ještě cestou zpět jsem se zastavila u nástěnky v potravinách, kde hledal nějaký starý pán výpomoc. Hned jsem mu zavolala a další den jsem měla přijít na návštěvu. Měla jsem pocit, že se věci začínají hýbat, ale vnitřně stále špatný pocit.

Vnitřní hlas nebyl nadšen, ale já měla pocit, že se alespoň něco děje, hýbe, že to snad takto celé rozhýbám. Když o sobě dám všude vědět, musí se přeci něco alespoň uspokojivého objevit. Pocit, že třeba někdo někde o někom uslyší a dostanu se někam skrz někoho.

Nabalila jsem si toho tolik, že jsem po týdnu padala na ústa :-). V kavárně o víkendech to šlo, ale bez Polky bych tam nebyla. Naučila jsem se dělat cappuccino, latte – ale moc mi to teda nešlo. Libyjec měl pořád dvojsmyslné kecy, které mi vadily, a dokonce mi jednou dával návrh, ať s ním jdu do sauny. Ufff, to opravdu ne – děkuju :-).

Do hotelu u Iránce jsem šla celkem dvakrát. Nebylo to k tomu, a byla jsem tomu ráda, necítila jsem se tam ani trochu dobře.

Pár týdnů jsem tedy stále pracovala v hotelu, kde jsem i bydlela, pracovala o víkendu v kavárně a 3x do týdne vyrazila odpoledne za starým Italem.

Byl to 80. letý Ital. Velice udržovaný, milý pán. Měl byt asi v 11. patře, takže krásný výhled na řeku. Měl všude čisto a uklizeno. Nechápala jsem, co tam budu dělat.

Zjistila jsem, že si chce hlavně povídat. Takže jsem se vždy těšila, když jsem skončila v hotelu, že 3x do týdne, odpoledne vyrazím za Brunem. Na sjednanou hodinu už čekal s připraveným – velice silným a sladkým, Italským kafíčkem a nějakou dobrotou. Vyprávěl mi o manželce, dětech. Jednou jsme uklízeli kuchyň, prach na lustru, ale jinak žádná velká práce.

  • Nechat věci plynout a nechat být chvíli ladem

Dala jsem tomu čas a už dál nehledala po restauracích ani nikde jinde. Život mě sice úplně neuspokojoval a nenaplňoval, ale už jsem ani nevěděla, kde dál hledat. Zdůvodnila jsem si to, že když to nejde, asi to tak být nemá a nechala to být. Spokojila jsem se, že tedy budu v hotelu, o víkendu kavárna a v týdnu občas Bruno.

V tu dobu, kdy jsem si zrovna moji situaci takto zdůvodnila, tak mi najednou zazvonil mobil – volal Norman. Nadešel už konečně ten správný čas. Prý potřebují výpomoc v jiné hospodě/baru, zda tam chci jít. No, bála jsem se dalšího zklamání, ale kývla jsem, že tedy v pátek odpoledne na danou adresu dorazím.

Bylo to hned na rohu vedle Buckinghamského Paláce. V hospodě, o které vždy povídala moje spolubydlící v mém oblíbeném prvním hotelu, v mé první Londýnské práci – kde jsem s ní dřív pracovala.

Byla jsem strašně nervózní.

Dali mi za bar bez extra velkého zaučování – nebyl čas. Pracovali tam další „brigádnice“, ale byly hlavně z Austrálie a Nového Zélandu anebo pak stálice a to byly Britky. Člověka, který měl angličtinu jako druhý jazyk, tam prý nikdy zaměstnaného neměli, ale že to se mnou zkusí.

Skončili jsme v ten pátek ve 22h, pak se muselo zavírat, uklidit a připravit PUB na další den. Já byla nadšená. Ani jsem to nebrala jako práci. Mně to tak bavilo a bylo to na mně asi znát. Martin – manažer toho baru mně před odchodem nabídl stálou práci,a že mám přijít další den ráno, abychom se domluvili co a jak.

Být v cizině, kde bez pracovního povolení jen tak někoho nezaměstnají – je těžké uspět, takže pro mě byl velký úspěch, když jsem mohla pracovat za barem, kde pracovali i Britové a měli to jako svoji celoživotní práci. Doma bych se o tu práci ani nezajímala, ani by mně to nenapadlo jít žádat o práci do hospody, ale tady jsem si přišla jako největší vítěz, když mně na práci kývli a já mohla točit pivo 🙂.

A jak to bylo dál? Jak jsem vyřešila situaci v hotelu, v kavárně, u Bruna a v baru? To napíšu příště, ale co jsem se ponaučila z tohoto hledání?

– stanovit si, představit si – co vlastně přesně chceme – co si vlastně přejeme
– Rozhodit sítě, i když máme pocit, že to je k ničemu a není to, co přesně zrovna chceme/hledáme
– Dát tomu čas – než se dají věci do pohybu, chce to čas – to je ta trpělivost
– Poslouchat svůj vnitřní hlas – nedělat nic přes moc – když se nám něco příčí, jít od toho

Brzy bude pokračování

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.