Nikdy nepřestávejte snít

1.díl – Pracovní cestičky v Londýně

Předchozí au-pairování a zkušenosti najdete zde

Vycestovat jako au-pair byl super start, ale popravdě řečeno, po těch zkušenostech ve třech rodinách jsem měla pocit, že už mám dost a potřebuju změnu. Děti, ale hlavně ta přizpůsobivost rodinám mě vysilovala. Měla jsem pocit, že nemám svobodu. Měla jsem pocit, že je na case poznat zase něco jiného.

Využila jsem tedy mé internetové známosti, kamaráda z Londýna, s kterým jsme si volali snad ob den a nikdy před tím jsem ho neviděla.
Přišlo mně to už samo o sobě dobrodružný, povídat si s někým tak často a tak dlouho, koho vlastně člověk ani nezná.

Anglicky jsem už vcelku uměla, otrkaná jsem už taky celkem byla, a tak jsem se vydala na výlet do Londýna. Jen tak pro zajímavost, poohlédnout se třeba i po nějaké práci. Kamarád, Petr mi byl plně k dispozici a jako zkušený Londýňan velice nápomocný.

Doporučil mně časopis TNT, že tam je spoustu inzerátů na práci. Dokonce na mě čekal na známém Victoria Station v příjezdové hale a rovnou už i s tím časopisem. Wow, první setkání s někým na slepo. To byl zvláštní pocit. Vlastně jsme toho o sobě už tolik věděli, protože jsme si několik týdnů telefonovali a přitom jsme se neznali. Naštěstí jsme se poznali a setkání bylo fajn. Hlavně takový ten pocit, že člověk není sám.

štasná, že jsem v Londýně

Londýn jsem neznala a mít vedle sebe někoho, kdo v tom městě žije už několik let a navíc je to člověk, který mluví mojí mateřštinou, to bylo k nezaplacení. Cítila jsem se najednou taková volná. Vůbec mě nelákalo jet zpět do té rodiny, být zavřená v tom domě, v tom šíleném pokoji a běhat kolem dětí.

Najednou mě velice oslovovala ta volnost, být sama sebou někde pryč. Měla jsem plné zuby být v rodině, ale zároveň se mi líbilo tak trochu to rodiné zázemí, vlastně jsem přišla na to, že mně převážně vadí starání se o ty děti a ta závislost na rodině.

A tam jsem tak nějak poprvé zjistila, jak moc silná je myšlenka.

Ne nadarmo se v angličtině říká “BE CAREFUL WHAT YOU WISH FOR” (Buď opatrný, co si přeješ).

Nepřestávej snít…

V té době jsem ani nějaké pojmy jako meditace anebo takovéto věci o přání nevěděla, nezajímala jsem se o to. Hodně intenzivně jsem ve svém volném čase přemýšlela a věnovala se svým pocitům a přáním či představám. Cestou do Londýna jsem si představovala, jak moc by se mi tady líbilo, jaké by to bylo príma žít v tak velikém městě a mít svoji volnost, ale přitom i to rodinné zázemí.

Petr mi veliké naděje nedával, sám prý hledal práci velice dlouho a navíc mu prý trvalo hodně dlouho než se ve velkém městě nějak uchytil. Lítal prý z jedno koutu do druhého, támhle škola, támhle práce, na druhé straně zase bydlení a byl z celého života tam celkem uštvaný. No to jsem samozřejmě nechtěla a jeho povídaní mě zrazovalo.

Navíc v té době jsme ještě potřebovali do Anglie víza a mně ty au-pairský už měly za pár měsíců také končit. Věděla jsem, že budu potřebovat nova víza a to studenstké. Na to jsem potřebovala mít zajištěnou školu, a určitou sumu peněz na účtě. Zdálo se to všechno nerealné, takže jsem ani nepočítala, že bych byla s hledáním práce v Londýně nějak extra úspěšná. Všechno mně přišlo nereálné.

Představovat a snít ve volných chvílích jsem nikdy nepřestávala.

Ráda jsem nechávala plynout svoje představy a myšlenky.

Do Londýna jsem se tenkrát opravdu „vyšvihla“, vzala jsem si nové, růžové boty a šli jsme společně i s časopisem do parčíku k řece Temži u Big Ben. Měla jsem ten mobil od rodiny. Sedli si na první lavičku, a společně pročítali inzeráty. Zaškrtla jsem si asi tři a začala jsem volat.

Zavolala jsem na první číslo a zvedl to nějaký David, že prý už je na odchodu, ale prý jestli si pospíším, tak na mě počká a můžeme se sejit ještě dnes. Souhlasila jsem. V ten den bylo otřesné vedro a já už měla puchýře. Prý mám dorazit do Ebury Street blízko Viktoria Station.
Nedával mi moc šancí, že ho stihnu, ale já se nenechala odbít. Na lavičce jsme tedy moc neposeděli a hned jsem táhla Petra zase zpět, tam odkud jsme vlastně přišli.

Šli jsme hodně rychle, paty jsem měla úplně do krve rozedřený, ale nějak jsem cítila, že tam musím být, že to musím stihnout. Po cestě jsem ještě zavolala na další dva vybrané inzeráty, které mně už tolik neoslovily, ale i tak jsem si s nimi sjednala schůzku na pozdější odpoledne.
Stihla jsem to.

Upocená, s rozedřenými patami jsem zazvonila na Hartcourt House v Ebury Street. David tam už nebyl, přišla mi otevřít holčina, prý z Bulharska, a že mi prý má říct všechny informace, že prý tam také pracuje. Moc jsem nechápala, ale po chvíli pochopila a byla jsem úplně nadšená.Bed and Breakfast, kde bylo 13 pokojů. Útulné místo. Krassi, ta Bulharka, mě provedla. Ukázala mně i pokoj, který by byl můj. Byla jsem úplně nadšená. Práce spočívala v zajištění recepce, přípravy snídaně a ob den uklízení pokojů.

Plat byl 3x takový, než na který jsem byla zvyklá a pokoj a jídlo bylo součástí práce. Znělo spíš jako sen. To by se mně moc líbilo, ale Krassi se se mnou rozloučila s tím, že mám večer zavolat, že se domluví s Davidem a dají mně vědět.

Petr na mě čekal před hotýlkem a tak jsem mu to hned všechno nadšeně vyprávěla. Měla jsem jít ještě i na ty další dva pohovory, ale nohy jsem měla tak strašně rozedřený, že jsem mu řekla, že už na to kašlu a šli jsme raději na kafe a kecali jsme o životě v Londýně do doby, než mně jel zase autobus zpět do té rodiny, do vesnice Aldbourne blízko Newbury.

Vlastně to bylo velice blízko Stonehenge. V té době mně pořád ještě žádný extra poznávání a cestování nelákaly, nic jsem si nezjišťovala a netoužila po nějakých výletech. Můj život byla rodina. S odstupem času toho trochu lituju, že jsem nebyla tenkrát více aktivní, ale asi to tak mělo být. Takže ani tam jsem se nikdy nedojela podívat. Navíc v těch 19 letech mně nepřišlo nic zajímavého na „nějakých“ kamenech :-).

Po celý zbytek dne jsem byla jako na trní. Tak moc už jsem nechtěla být u rodiny, ale zároveň jsem nechtěla nějaký zbytečný stres bláznění po Londýně. Ten hotýlek vlastně splňoval veškeré moje představy.

V blízkosti Buckingham Palace

Hned večer, ve smluvenou hodinu jsem volala té holčině, Krassi. A odpověď byla. BEREME TĚ. Můžeš začít už začátkem nového měsíce.

Wow, to jako fakt? Radostí jsem vykřikla a poskočila. Wow, vždyť jsem si to tak moc přála a vlastně ve své mysli, takto barvila a připravovala. Ono se to stalo skutečností.

Wow, to jako fakt? Od dalšího měsíce už konečně nebudu v rodině, konečně budu jako samostatná velká holka ve velkém městě. Nemohla jsem se na stěhování dočkat. A tak začal můj život v Londýně a končilo mé au-pair období v Anglii.

Krásné vzpomínky.

Proto, ze zkušnosti vím a mám vyzkoušeno.

Nepřestávejte snít, představovat si a malovat si svoji budoucnost, takovou, jakou ji chcete mít.

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.