NIKDY NENÍ POZDĚ ZAČÍT

ŽÁDNÉ ZAČÁTKY NEJSOU JEDNODUCHÉ.

Mé plácání pár slovíček dohromady mi přestalo stačit až v 18. letech, když jsem poprvé odjela jako au-pair do Anglie a musela jsem se denně domlouvat s dětmi a se svým okolím -nebylo od angličtiny úniku :-).

Jak se říká v dnešních dnech – tak jsem ty nejlepší léta na studium jazyků úplně prošvihla  – němčinu jsem začala vnímat až od 3. třídy.

NENÍ POTŘEBA MÍT VYSOKÉ ŠKOLY ANEBO HODIT FLINTU DO ŽITA, JEN PROTO, ŽE JSME PROŠVIHLI NEJLEPŠÍ LÉTA PRO STUDIUM JAZYKŮ. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE ÚMĚT SE ZASMÁT SÁM SOBĚ, MÍT Z TOHO ZÁBAVU A SNAHU SE JAKKOLIV DOROZUMĚT.

Tím nechci říct, že dnešní přístup k dětem – někdy dokonce už od miminek a jejich seznamování s cizými jazyky – je špatně. Z mého pohledu to určitě smysl má. Jen bych ráda poukázala na to, že i člověk, který poprvé slyšel němčinu ve třetí třídě a druhý jazyk a to angličtinu až na střední – se dokáže daný jazyk naučit.

Záleží to ale hlavně na takovém jakýmsi „chtíči“ poznat, dozvědět se a hlavně nebát se mluvit – mít to spíš jako hru než si z toho tvořit různé strachy.

Koukat na TV anebo překládat si písničky mi nikdy moc nebavilo. A to mi pořád všichni před odjezdem do Anglie doporučovali. „musíš hodně poslouchat anglické filmy v originále. Překládej si písničky.“ Mně to, ale vůbec nebavilo.

Učení se novému jazyku musí být zábava a ta touha umět se dorozumět – a je jedno jak, zda s chybami a mít z toho legraci anebo říct perfektně jednu větu a být z toho nervózní celý den/večer.

Jediná taková technika, která mi „pomáhala“ bylo – před spaním si představovat různé situace, konverzace a já jsem si představovala, jak na různé situace reaguju a jaká slovíčka bych mohla použít.

Bylo to efektivní, ale stejně nedostačující.

Když jsem dorazila na místo – tak každá situace byla originální, já skoro nic nerozuměla a oni mně také skoro nic.

Bylo to náročné a životní zkušenost k nezaplacení. Žít někde a s někým, kde si verbálně horko těžko domluvíte – může být velice deprimující, odrazující až možná depresivní. Mnoho lidí to po pár týdnech vzdá.

A to je právě škoda.

Když člověk překročí alespoň ten první měsíc nejistoty, nevědění a tím pádem i stesk po domově (po místě, které je nám známé, místo kde cítíme mnoho jistot). Jedna z těch samozřejmých jistot je určitě taková = umět se dorozumět a popovídat si se svým okolím. Takovou samozřejmou jistotu ztrácíme, když vyjedeme za ty naše zeměpisné hranice.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jakmile zjistíme, že jsme udělali první krůčky a jsme schopni vést alespoň krátký dialog se svým okolím, objevíme tu obrovskou radost sami ze sebe, že jsme to dokázali a nevzdali to.

Ta odměna za to opravdu stojí.

Měsíc je asi taková doba, kdy si člověk může říct, zda mu stojí za to zůstat a pokračovat v poznávání a v dobrodružství – taková trošku horská dráha – anebo to vzdát a jít zpět do svých zajetých jistot.

Znám několik případů, které to vzdaly – takovéto dobrodružství a poznávání pro ně nebylo.

Mně se určitě vyplatilo zůstat a pokaždé mi to posunulo dál. Posunulo mi to dál za mé osobní hranice a o mílový krok vpřed ohledně poznání sama sebe.

Opravdu se ne nadarmo říká – KOLIK ŘEČÍ UMÍŠ, TOLIKRÁT SEŠ ČLOVĚKEM.

Jakmile jsem začala plynně mluvit v angličtině a později navíc i rozeznávat rozdíly = britská, americká angličtina – tak jsem si připadala určitým způsobem „bohatší“ a také jako bych najednou měla o další roli navíc. Když mluvím v angličtině, jako bych najednou byla z určité části jiný člověk  (než když mluvím česky).

Mé začátky si můžete přečíst zde – odjela jsem v osmnácti letech, hned po maturitě do Anglie – se skoro žádnou znalostí angličtiny – po třech letech – mohu říci, že jsem mluvila a rozuměla obstojně, ale kdyby mi někdo řekl, že za pár let budu v angličtině dokonce i studovat, tak bych se mu vysmála do obličeje.
Asi tak na tom bylo mé sebevědomí a mé plány. A jak to bylo dál se brzy dozvíte v dalším článku…

Vaše Lucy

 

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.