"JSEM KOUČEM ANGLICKÉHO JAZYKA A DÍKY NLP (Neurolingvistické programování) TECHNIKÁM pomáhám lidem překonávat strachy a podporuji je na jejich cestě životem s novými začátky, aby se naučili naslouchat svému vnitřnímu hlasu a šli si za svým snem – HLAVNĚ NEUSNOUT NA VAVŘÍNECH A JÍT POŘÁD DÁL." 

Můj příběh aneb sama sobě nejlepším přítelem

Dnes žiju život, který mě naplňuje. Díky dlouholetému pobytu v zahraničí jsem nejen nabrala spousty zkušeností, ale také posílila svoje sebevědomí. Věřím, že to je hlavně díky výzvám, které mě za tu dobu potkaly a já jsem tím lépe poznávala samu sebe. Hlavní roli v tom hrálo i umění se dorozumět cizím jazykem. 

Nyní jsem mamka dvou malých dětí – zpět na naší rodné hroudě. Život je jedna velká cesta plná dobrodružství a životních zkoušek, zároveň plná skvělých zážitků a zkušeností.

Opravdu si užívám ten pocit, že se dokážu dorozumět a popovídat si i v jiném jazyce - než je moje mateřština. Jakmile "přepnu" do angličtiny - pociťuji své „jiné“ já. „Jiné“ já – které mi dovoluje být jiný, chovat se jinak, mluvit jinak – vím, že tím přitahuji jiné lidi – než, když mluvím ve svém rodném jazyce.

Zároveň mám ráda tu volnost a svobodu, že si mohu poslechnout více filmů v originále, poslechnout si různé semináře, workshopy v originálním znění anebo si přečíst knihu bez překladu.

Jako děti jsme také nezačínaly s knížkou v ruce a nedrtily jsme se gramatiku. Učily jsme se přirozeně – hrou a vnímáním všemi smysly – učil nás sám život 😊.

Moji největší učitelé a průvodci mé prvotní angličtiny byly PRÁVĚ DĚTI.

Proto bych ani samu sebe nenazvala učitelem, ale spíše průvodcem.

Chci, aby si lidé uměli anglická slovíčka, jejich spojení a výrazy zažít. Díky skutečným situacím. Neexistuje nic takového – jako talent na jazyky.

V učení se dalšího cizího jazyka, a to hlavně již v dospělosti jde hlavně o motivaci, vizualizaci a zažívání si různých pojmů či výrazů.

Dříve tomu bylo úplně jinak

Velmi dobře si pamatuji léta, kdy tomu bylo úplně jinak. Všude jsem musela mít nějaký doprovod, sama jsem si nevěřila a bála jsem se. Vždy jsem ke všemu někoho potřebovala a to mě brzdilo, vlastně jsem stále stála na bodu mrazu.

Možná na to má nějaký vliv i to, že jsem jedináček, ale asi také určitá zrada v raném dětství, kdy jsem sama jela na dětský tabor, kde byly samé starší děti. Žádnou zpřízněnou duši jsem tam tenkrát neměla, ba nakopak se se mnou ti starší moc nemazaly.

A nejspíš i díky tomu jsem v sobě dlouho nosila ten pocit, že mě na novém místě nepřijmou, nebo že tam budu sama, také jsem se obávala, že se mi třeba za něco někdo bude smát. Prostě obavy z toho, že do dané skupiny nezapadnu a zůstanu sama.

Všechno vykrystalizovalo a vyvrcholilo na střední škole. Většina holek, kamarádek mělo jasno - jít na vysokou anebo jít pracovat. Jenže mně se nelíbila ani jedna cesta. Navíc jsem si vůbec nevěřila, že zrovna já bych vysokou školu zvládla a ta druhá varianta - jít rovnou pracovat - ta mi, v té době, úplně děsila. Měla jsem touhu poznávat.

Musela jsem si vytvořit svoji vlastní trasu

Chtěla jsem být sama sebou. Do žádné kategorie jsem nezapadala - ani do budoucích vysokoškoláků ani do skupiny pracujících. Měla jsem vždy ráda cestování a poznávání, takže jediná možnost připadala v úvahu - překonat sama sebe a vydat se na cestu do neznáma a navíc úplně sama. 

Chtěla jsem jet do světa, angličtinu jsem skoro vůbec neuměla, ale ráda jsem se vždy s cizincema rukama, nohama dorozumívala. Když jsem se s tou variantou jet někam sama do neznáma ztotožnila, bylo mi pak už nakonec i jedno, jestli nějaká kamarádka pojede nebo ne. 

Naštěstí komenty učitelů ani známky mě neodradily. Tak jsem se vydala na svoji vlastní originální cestu/trasu a to jako au-pair do Velké Británie.

Strach a touha

V té době se ve mně praly dva různé pocity – touha něco nového zažít a udělat, ale zároveň panický strach, že jedu někam do neznáma úplně sama, kde nikoho, nic neznám a místní jazyk neumím. Touha po změně samozřejmě vyhrála.

Čím blíž se blížil čas odjezdu, tím více se mi svíral žaludek, srdce bušilo a já byla hodně nervózní. Nevzdala jsem to, vždy mi zachránila představa, že v ČR momentálně nic nemám, ani nechci nic dělat a že se mám kam vrátit.

Také jsem se chlácholila tím, že cestování musím zkusit dokud jsem mladá a bezdětná.

Teď je jediná příležitost zkusit si něco jiného a úplně sama.

Odjezdem se můj život začal úplně měnit, tedy hlavně já jsem se začala měnit. Nejen chováním, ale i vzhledově. Všechno pro mě bylo nové, všechno byla výzva a snad ve všem jsem musela překonávat sama sebe. Zvykat si na jiné prostředí, jiné chování.

Chyběly mně každo-týdení diskotéky, známí kamarádi. V červnu jsem odjížděla jako štíhlá, dlouhovlasá blondýna a na vánoce jsem už přijížděla jako krátkovlasá, boubelatá bruneta.

Začala jsem tam tloustnout, ale těch vjemů bylo tolik, že tloustnutí jsem si všimla, až když jsem si nemohla zapnout podprsenku a neobklékla kalhoty. 

Mnohokrát jsem to chtěla vzdát, začátky byly obzvlášť těžké, ale postupem času si všechno sedlo.

 Začala jsem objevovat nové známé a v jazyce jsem začala dělat pokroky. Díky tomu moje sebevědomí postupně vstoupalo a začala jsem si i víc věřit. V tu dobu jsem už věděla, že to zvládnu. Také jsem zjistila dvě důležité věci...                   

  1. Člověk, když nechce, tak není nikde sám.
  2.  S osobním růstem a změnami uvnitř - zákonitě musí přijít i změny na našem těle.

V cizině jsem spokojená

Vždy jsem se hodně věnovala svému tělu, cvičení a stravě. Při mém pobytu v UK jsem zaměřovala pozornost na úplně jiné věci, a tím mi unikalo pravidelné cvičení, ládování sušenek. Takže díky stresu jsem neřešila ani stravu a během pár měsíců bylo 20kg nahoře. 

Celkově jsem si připadala jako jiný člověk. Sice jsem nebyla tou štíhlou blondýnou, ale ten pocit samostatnosti a hlavně umět se perfektně dorozumět se mi začal moc líbit. Díky poznávání nových míst jsem byla blíže i sama k sobě.

Moje cesty se začaly prodlužovat. Celkem jsem žila v cizině 9 let a každá zkušnost mě vždy posunula o kousek dál. Transformační proces byl náročný, ale díky tomu jsem poznala lépe sama sebe a i své tělo.

Nakonec místo plánovaného jednoho roku, jsem ve Velké Británii strávila 3,5 let. Nejen, že jsem poznala život v rodinách, ale naučila jsem se řídit po levé straně, naučila jsem se poprat se se životem v Londýně a poznala za tu dobu spoustu zajímavých lidí, někteří jsou moji dobří přátelé dodneška.

Tato cesta mi dovedla až do USA, kde jsem také na místo jednoho roku najednou strávila 5,5 let. Začala jsem tam studovat (vystudovala jsem tam bakaláře), což jako trojkařka jsem v ČR byla zaškatulkovaná, že pro mě VŠ není. Musím říct, že na střední škole bych nikomu nevěřila, že zrovna já vystuduju a ještě navíc v angličtině.

Určitě to, ale není tím, že by tam studium bylo lehké. Mají tam úplně jiný systém a hlavně učitelé a lektoři nesráží sebevědomí. Mně tam začaly bavit předměty, které jsem v ČR zrovna nemusela. Vždy je všechno o přístupu.

Život tam se mi moc líbil a tak jsem si zařizovala legální pobyt a postupně se tam usazovatla. Po pár létech, ale přišlo období rozchodu a pro mě to opět bylo kritické období - buď zůstat a probojovávat se opět sama anebo se vrátit zpět na rodnou hroudu.

Co mě na žití v cizině, ale opravdu hodně obohatilo bylo cestování a plánování si svých vlastních "road tripů", kde jsem několikrát byla vystavena velkým výzvám.

Sama si všechno naplánovat, sama vše autem odřídit a kolikrát se ještě postarat  o svoji rodinu z ČR, kterou jsem si tam na pár dní pozvala. Chtěla jsem, aby toho také co nejvíce poznali. 

V té době to pro mě byl velký oříšek, ale velice posilující. Z mojí první cesty jsem byla hodně nervózní. Bála jsem se zda všechno zvládnu, jestli všechno klapne, jestli zvládnu řízení a tak všechno dohromady. Měla jsem velké pochybnosti, ale nakonec se mi to moc zalíbilo a začalo moc bavit.

Zkušenosti

Po několika létech užívání si cestování a poznávání světa se začal ozývat můj vnitřní hlas.

Začala jsem toužit po rodné hroudě

Po dlouhém zvažování jsem vše zabalila. Čechy mi začínaly chybět čím dál tím víc. Vlastně jsem procestovala kus světa, získala zkušenosti k nezaplacení, abych zjistila, že rodina a její podpora je ten největší poklad, který máme.

Bohužel, ale návrat nebyl vůbec jednoduchý. Zažila jsem opětovný kulturní šok. Nikdy bych si to nemyslela, ale návrat byl ještě těžší než tenkrát první odjezd do Velké Británie.

Bylo to tak těžké, že jsem situaci tentokrát neřešila pojídáním sušenek jako tenkrát v UK, ale vybíjela jsem své napětí cvičením. Chodila jsem cvičit každý den na několik hodin zasebou (body combat, kick box, běh, kruhový tréning, pilates, aqua aerobic, atd.). Čím víc jsem cvičila a byla fyzicky unavená, tím lépe jsem snášela moje psychické rozpoložení.

Ale po roce jsem byla úplně vycuclá a unavená, věděla jsem, že tudy cesta nepovede.

Navíc tímto způsobem řešit problémy nejde dlouhodobě a většinou nás to zavede do bludného kruhu. Pojídání sušenek a přejídání - ústí k nezdrávému životnímu stylu tudíž následně k nespokojenosti. Chorobné cvičení zase do úplného fyzického vyčerpání.

Když si neustále budeme sahat na naše dno, budeme si tím vyčerpávat naši životní energii. Naše životní energie (z čínské medicíny - esence JING - která je uchovaná v ledvinách) není bezedná a dá se doplňovat obtížněji, než když si ji budeme více chránit.

Je dobré se ventilovat a pohyb, práce, tvoření je jeden z mnoha faktorů, který pomáhá - ale nic se nemá přehánět, lámat přes koleno anebo jít přes moc.

Zároveň si myslím, že je dobré mít své pocity a problémy s někým sdílet - i když je super být si sám sobě nejlepším přítelem, ale také potřebujeme jiné kolem sebe - a úplně ideální osobou, která vyslechne a kritickým myšlením či různými technikami pomůže - je právě certifikovaný, zkušený kouč.

O čem já jsem tenkrát moc nevěděla a ani k takovým věcem tenkrát neměla vůbec důvěru. Nyní už vím a kdybych tenkrát nějakého zkušeného kouče vyhledala, mé zvykání si "doma" by bylo určitě rychlejší a pohodovější.

Trvalo to několik let než jsem se doma v ČR opět zabydlela, usídlila, uklidnila a usadila.  Muselo to ve mně všechno uzrát, takže až teď jsem se po pár létech rozhodla své zkušenosti konečně sdílet i s ostatními.

Je super dělat změny, překonávat výzvy, ale nesmíme ani zapomínat na svoje psychické a fyzické zdraví. Myslím, že za ty léta mohu tvrdit, že jsem expert na překonávání nových začátků - ať už začínat se učit nový jazyk, vrhnout se do nového životního stylu, začít novou práci nebo začít na novém místě od samého začátku.

Díky těm všem změnám toho vím o sobě mnohem víc a jsem za to ráda, protože vím, že se mohu sama na sebe spolehnout. Dovolím si troufnout říct, že jsem sama sobě nejlepším přítelem, ale také vím, že o problémy je někdy dobré si podělit. A to nejlépe se zkušeným koučem.

Byla bych ráda, aby moje řádky našli všechny, kteří stejně jako já před lety, řeší problém co dál, kam dál, co udělat jiného, osamostatnit se a vykročit nejen za zeměpisné hranice, ale jít za ty své osobní hranice a překonat sám sebe, neztrácet sám sebe, ale poznávat sám sebe.

Nebát se čelit výzvám. Chci díky svým zkušenostem podpořit všechny ostatní, kteří přemýšlí o změně.

Skrze mé zkušenosti a životní příběhy budu vaše podpora nebát se vykročit a udělat změnu. Pomohu vám podívat se na váš "problém" z více úhlů pohledu - tudíž vám to rozšíří obzory.

 V mých příbězích na blogu, doufám, najdete inspiraci a různé rady ohledně angličtiny, cestování, pracovních i studijních příležitostí, které mě na cestě potkaly.

Také bych vám chtěla pomoci s plánováním vašich cest. Díky zkušenostem, které jsem získala při mém plánování cest - bych vám ráda ušetřila čas, energii a napsala jsem pro vás E-book, kde najdete různé rozplánované cesty a výlety. 

Věřím, že cestování vede k samostatnosti, k posílení sebedůvěry a k posílení vnitřního já.

Našla jsem rovnováhu sama v sobě. Věřím, že cestování, zdravý pohyb, zdravá strava, angličtina, sebedůvěra, seberozvoj k sobě svým způsobem patří.

Kromě napsaných ebooků z mých cest, kterými bych vás chtěla inspirovat, vyučuji angličtinu - možná nevšedním způsobem - na moji nabídku se můžete podívat zde . Do mé výuky také zahrunuji své zkušenosti z programu KIDDING AROUND YOGA, která je převážně určena dětem, ale mezi dospěláky má také úspěch :-). 

Dovolím si troufnout říct, že jsem sama sobě nejlepším přítelem, ale také vím, že o problémy je někdy dobré si podělit. A to nejlépe se zkušeným koučem.

Stres nedělá dobře nikomu a ničemu.

Měla jsem to štěstí, že jsem vycestovala a mohla jsem v přirozeném prostředí být 24/7, ale nemyslím si, že to je nutné. Stačí si to nastavit ve své mysli, a hlavně si to nasměrovat jako náš cíl. Chci se doopravdy dorozumět (např. v angličtině)?

S každou výzvou-i tou jazykovou-či překážkou člověk sílí a více poznává sám sebe.

Ne nadarmo se říká - KOLIK ŘEČÍ ZNÁŠ, TOLIKRÁT SEŠ ČLOVĚKEM.