Můj příběh

"Mou vášní je podporovat v lidech kuráž a naučit se naslouchat svému vnitřnímu hlasu, věřit si a nebát se překročit své vlastní hranice - jít si za svým snem – hlavně neusnout na vavřínech a jít pořád dál." 

Můj příběh aneb sama sobě nejlepším přítelem

Dnes žiju život, který jsem si přála. Díky dlouholetému pobytu v zahraničí jsem nejen nabrala spousty zkušeností, ale také posílila svoje sebevědomí. Věřím, že to je hlavně díky výzvám, které mě za tu dobu potkaly a já jsem tím lépe poznávala samu sebe. Hlavní roli v tom hrálo i umění se dorozumět cizím jazykem. 

Nyní žiji v České Republice a jsem mamka dvou malých dětí. Vyloženě si užívám toho, co mě těší, baví a dává smysl života. Nic z toho bych nebyla, kdych tenkrát nešla na cestu poznání.

Díky tomu jsem objevila, že člověk má nejlepšího přítele vždy sám v sobě, a že umět se dorozumět je celkový proces utvářením svých hodnot. Nic není o biflování se nazpamět jako nás vždy učili ve škole. V dnešní době si užívám cestování na vlastní pěst bez strachu, že se nedomluvím, nebo že budu někde sama. Vím, že se mohu na sebe spolehnout.

Miluju poznávání nových lidí, ale zároveň si vážím "starých" přátelství, ale už nelpím na tom, že musím někoho k něčemu přemlouvat, aby něco podnikl. Vím, že je v pořádku, když se nikdo mých cest nezúčastní, protože i když pojedu někam sama a nebudu chtít být sama, tak že sama nebudu. Vždy je všechno o přístupu a úhlu pohledu. 

Děti byly vždy součástí mého života, v cizině jsem se o dost dětí v rodinách starala a svoje vlastní jsem si vždycky moc přála. Naštěstí moje přání bylo vyslyšeno a nyní si mohu roli mamky užívat plnými doušky. Zkušenosti jako au-pair jsou k nezaplacení na celý život.

Ze zkušenosti vidím a vím, že děti nám udávají směr a když někdy ztrácím svojí vlastní motivaci, děti vždy zpět "nakopnou" motory a díky nim přichází i nové výzvy a nové motivace.

V dnešní době se už tolika nebojím vystoupit ze svojí komfortní zóny, protože vím, že to vždy nějak dopadne. Při nejhorším si namelu kokos, vstanu, opráším a jdu zase dal. Navíc už vím, že každé její překročení vždy znamená nějakou výzvu. A zatím pokaždé - každá výzva, i když někdy byla opravdu těžká, tak mi vždy posunula vpřed a měla jsem vždy pocit, že jsem o něco lepší, silnější.

Dnes už vím, že zvládnu cestovat nejen sólo, ale také vím, že s sebou mohu vzít osoby, které moji pomoc potřebují (bojí se, neznají jazyk, atd.) a plně na cestách na mě spoléhají. Vím, že je nezklamu, důvěřují mně a díky této zodpovědnosti nejen, že sílím, ale tím roste i má sebedůvěra.

Dříve tomu bylo úplně jinak

Velmi dobře si pamatuji léta, kdy tomu bylo úplně jinak. Všude jsem musela mít nějaký doprovod, sama jsem si nevěřila a bála jsem se. Vždy jsem ke všemu někoho potřebovala a to mě brzdilo, vlastně jsem stále stála na bodu mrazu.

Možná na to má nějaký vliv i to, že jsem jedináček, ale asi také určitá zrada v raném dětství, kdy jsem sama jela na dětský tabor, kde byly samé starší děti. Žádnou zpřízněnou duši jsem tam tenkrát neměla, ba nakopak se se mnou ti starší moc nemazaly.

A nejspíš i díky tomu jsem v sobě dlouho nosila ten pocit, že mě na novém místě nepřijmou, nebo že tam budu sama, také jsem se obávala, že se mi třeba za něco někdo bude smát. Prostě obavy z toho, že do dané skupiny nezapadnu a zůstanu sama.

Všechno vykrystalizovalo a vyvrcholilo na střední škole. Většina holek, kamarádek mělo jasno - jít na vysokou anebo jít pracovat. Jenže mně se nelíbila ani jedna cesta. Navíc jsem si vůbec nevěřila, že zrovna já bych vysokou školu zvládla a ta druhá varianta - jít rovnou pracovat - ta mi, v té době, úplně děsila. Měla jsem touhu poznávat.

Musela jsem si vytvořit svoji vlastní trasu

Chtěla jsem být sama sebou. Do žádné kategorie jsem nezapadala - ani do budoucích vysokoškoláků ani do skupiny pracujících. Měla jsem vždy ráda cestování a poznávání, takže jediná možnost připadala v úvahu - překonat sama sebe a vydat se na cestu do neznáma a navíc úplně sama. 

Chtěla jsem jet do světa, angličtinu jsem skoro vůbec neuměla, ale ráda jsem se vždy s cizincema rukama, nohama dorozumívala. Když jsem se s tou variantou jet někam sama do neznáma ztotožnila, bylo mi pak už nakonec i jedno, jestli nějaká kamarádka pojede nebo ne. 

Naštěstí komenty učitelů ani známky mě neodradily. Tak jsem se vydala na svoji vlastní originální cestu/trasu a to jako au-pair do Velké Británie.

Strach a touha

V té době se ve mně praly dva různé pocity – touha něco nového zažít a udělat, ale zároveň panický strach, že jedu někam do neznáma úplně sama, kde nikoho, nic neznám a místní jazyk neumím. Touha po změně samozřejmě vyhrála.

Čím blíž se blížil čas odjezdu, tím více se mi svíral žaludek, srdce bušilo a já byla hodně nervózní. Nevzdala jsem to, vždy mi zachránila představa, že v ČR momentálně nic nemám, ani nechci nic dělat a že se mám kam vrátit.

Také jsem se chlácholila tím, že cestování musím zkusit dokud jsem mladá a bezdětná.

Teď je jediná příležitost zkusit si něco jiného a úplně sama.

Odjezdem se můj život začal úplně měnit, tedy hlavně já jsem se začala měnit. Nejen chováním, ale i vzhledově. Všechno pro mě bylo nové, všechno byla výzva a snad ve všem jsem musela překonávat sama sebe. Zvykat si na jiné prostředí, jiné chování.

Chyběly mně každo-týdení diskotéky, známí kamarádi. V červnu jsem odjížděla jako štíhlá, dlouhovlasá blondýna a na vánoce jsem už přijížděla jako krátkovlasá, boubelatá bruneta.

Začala jsem tam tloustnout, ale těch vjemů bylo tolik, že tloustnutí jsem si všimla, až když jsem si nemohla zapnout podrsenku a neobklékla kalhoty. 

Mnohokrát jsem to chtěla vzdát, začátky byly obzvlášť těžké, ale postupem času si všechno sedlo.

 Začala jsem objevovat nové známé a v jazyce jsem začala dělat pokroky. Díky tomu moje sebevědomí postupně vstoupalo a začala jsem si i víc věřit. V tu dobu jsem už věděla, že to zvládnu. Také jsem zjistila dvě důležité věci...                   

  1. Člověk, když nechce, tak není nikde sám.
  2.  S osobním růstem a změnami uvnitř - zákonitě musí přijít i změny na našem těle.

V cizině jsem spokojená

Vždy jsem se hodně věnovala svému tělu, cvičení a stravě. Při mém pobytu v UK jsem zaměřovala pozornost na úplně jiné věci, a tím mi unikalo pravidelné cvičení, ládování sušenek. Takže díky stresu jsem neřešila ani stravu a během pár měsíců bylo 20kg nahoře. 

Celkově jsem si připadala jako jiný člověk. Sice jsem nebyla tou štíhlou blondýnou, ale ten pocit samostatnosti a hlavně umět se perfektně dorozumět se mi začal moc líbit. Díky poznávání nových míst jsem byla blíže i sama sobě.

Moje cesty se začaly prodlužovat. Celkem jsem žila v cizině 9 let a každá zkušnost mě vždy posunula o kousek dál. Transformační proces byl náročný, ale díky tomu jsem poznala lépe sama sebe a i své tělo.

Nakonec místo plánovaného jednoho roku, jsem ve Velké Británii strávila 3,5 let. Nejen, že jsem poznala život v rodinách, ale naučila jsem se řídit po levé straně, naučila jsem se poprat se se životem v Londýně a poznala za tu dobu spoustu zajímavých lidí, někteří jsou moji dobří přátelé dodneška.

Tato cesta mi dovedla až do USA, kde jsem také na místo jednoho roku najednou strávila 5,5 let. Začala jsem tam studovat (vystudovala jsem tam bakaláře), což jako trojkařka jsem v ČR byla zaškatulkovaná, že pro mě VŠ není. Musím říct, že na střední škole bych nikomu nevěřila, že zrovna já vystuduju a ještě navíc v angličtině.

Určitě to, ale není tím, že by tam studium bylo lehké. Mají tam úplně jiný systém a hlavně učitelé a lektoři nesráží sebevědomí. Mně tam začaly bavit předměty, které jsem v ČR zrovna nemusela. Vždy je všechno o přístupu.

Život tam se mi moc líbil a tak jsem si zařizovala legální pobyt a postupně se tam usazovatla. Po pár létech, ale přišlo období rozchodu a pro mě to opět bylo kritické období - buď zůstat a probojovávat se opět sama anebo se vrátit zpět na rodnou hroudu.

Co mě na žití v cizině, ale opravdu hodně obohatilo bylo cestování a plánování si svých vlastních "road tripů", kde jsem několikrát byla vystavena velkým výzvám.

Sama si všechno naplánovat, sama vše autem odřídit a kolikrát se ještě postarat  o svoji rodinu z ČR, kterou jsem si tam na pár dní pozvala. Chtěla jsem, aby toho také co nejvíce poznali. 

V té době to pro mě byl velký oříšek, ale velice posilující. Z mojí první cesty jsem byla hodně nervózní. Bála jsem se zda všechno zvládnu, jestli všechno klapne, jestli zvládnu řízení a tak všechno dohromady. Měla jsem velké pochybnosti, ale nakonec se mi to moc zalíbilo a začalo moc bavit.

Zkušenosti

Po několika létech užívání si cestování a poznávání světa se začal ozývat můj vnitřní hlas.

Začala jsem toužit po rodné hroudě

Po dlouhém zvažování jsem vše zabalila. Čechy mi začínaly chybět čím dál tím víc. Vlastně jsem procestovala kus světa, získala zkušenosti k nezaplacení, abych zjistila, že rodina a její podpora je ten největší poklad, který máme.

Bohužel, ale návrat nebyl vůbec jednoduchý. Zažila jsem opětovný kulturní šok. Nikdy bych si to nemyslela, ale návrat byl ještě těžší než tenkrát první odjezd do Velké Británie.

Bylo to tak těžké, že jsem situaci tentokrát neřešila pojídáním sušenek jako tenkrát v UK, ale vybíjela jsem své napětí cvičením. Chodila jsem cvičit každý den na několik hodin zasebou (body combat, kick box, běh, kruhový tréning, pilates, aqua aerobic, atd.). Čím víc jsem cvičila a byla fyzicky unavená, tím lépe jsem snášela moje psychické rozpoložení.

Ale po roce jsem byla úplně vycuclá a unavená, věděla jsem, že tudy cesta nepovede.

Teď vím, že to nebylo úplně nejlepší řešení, ale vím, že bych to udělala asi stejně, potřebovala jsem to všechno nějak "vyventilovat".

Trvalo to několik let než jsem se doma v ČR opět zabydlela, usídlila, uklidnila a usadila.  Muselo to ve mně všechno uzrát, takže až teď jsem se po pár létech rozhodla své zkušenosti konečně sdílet i s ostatními.

Je super dělat změny, překonávat výzvy, ale nesmíme ani zapomínat na svoje psychické a fyzické zdraví. Myslím, že za ty léta mohu tvrdit, že jsem expert na překonávání nových začátků - ať už začínat se učit nový jazyk, vrhnout se do nového životního stylu, začít novou práci nebo začít na novém místě od samého začátku.

Díky těm všem změnám toho vím o sobě mnohem víc a jsem za to ráda, protože vím, že se mohu sama na sebe spolehnout. Dovolím si troufnout říct, že jsem sama sobě nejlepším přítelem, který se snaží samu sebe nezklamat.

Byla bych ráda, aby moje řádky našli všechny, kteří stejně jako já před lety, řeší problém co dál, kam dál, co udělat jiného, osamostatnit se a vykročit nejen za zeměpisné hranice, ale jít za ty své osobní hranice a překonat sám sebe, neztrácet sám sebe, ale poznávat sám sebe.

Nebát se čelit výzvám. Chci díky svým zkušenostem podpořit všechny ostatní, kteří přemýšlí o změně.

Skrze mé zkušenosti a životní příběhy budu vaše podpora nebát se vykročit a udělat změnu. Dám vám návod, jak přistoupit ke změně a udělat ty první kroky.

 V mých příbězích na blogu, doufám, najdete inspiraci a různé rady ohledně cestování, pracovních i studijních příležitostí, které mě na cestě potkaly.

Také bych vám chtěla pomoci s plánováním vašich cest. Díky zkušenostem, které jsem získala při mém plánování cest - bych vám ráda ušetřila čas, energii a napsala jsem pro vás E-book, kde najdete různé rozplánované cesty a výlety. 

Věřím, že cestování vede k samostatnosti, k posílení sebedůvěry a k posílení vnitřního já.

Našla jsem rovnováhu sama v sobě. Věřím, že cestování, zdravý pohyb, zdravá strava, angličtina, sebedůvěra, seberozvoj k sobě svým způsobem patří.

Kromě napsaných ebooků z mých cest, kterými bych vás chtěla inspirovat, vyučuji angličtinu - možná nevšedním způsobem.

Stres nedělá dobře nikomu a ničemu.

Díky speciálnímu programu KIDDING AROUND YOGA jsem zjistila, že to je skvělý odbourávač stresu a přirozené přepnutí do angličtiny. Zároveň si i protáhneme těla, provedeme krátkou meditaci v angličtině a pak plynule vplujeme do tajů angličtiny. Určitě, ale nečekejte biflování z učebnic - věřím v přirozenost.

Věřím, že učení se angličtiny nebo jiného jazyka je proces o vnitřním nastavení a o osobním růstu. Není to pouze o biflování se slovíček.

S každou výzvou-i tou jazykovou-či překážkou člověk sílí a více poznává sám sebe.

Ne nadarmo se říká - KOLIK ŘEČÍ ZNÁŠ, TOLIKRÁT SEŠ ČLOVĚKEM.