Každá zkušenost je dobrá

2.díl – Pracovní cestičky v Londýně

První díl najdete zde

Šla jsem do světa na zkušenou a všechno pro mě bylo nové, zajímavé, něco mi zase nahánělo strach, ale užívala jsem si tu různorodost a svůj nový samostatný život v Londýně. Být ve velkoměstě a obklopena novými kamarády – to je jako začít psát příběh na nové, čisté stránce bez předsudků a očekávání. 

Chtěla bych s vámi sdílet moje malé pracovní cestičky. Nic nebylo na nějakou velkou kariéru, ale všechno bylo velice posilující, protože mně lákalo vyzkoušet si a poznat co nejvíce věcí. Pomohlo mi to k tomu, vidět svět jinýma očima, že jsou i jiné možnosti než pouze hledat práci v kanceláři a nestydět se za to.

Můj start v Londýně byl opravdu šťastný, měla jsem vše, o čem se mi maximálně mohlo jen zdát. Různorodá práce, hodně mluvení v angličtině a pěkně všechno při sobě. Bydlení a práci jsem měla na jednom místě a školu, díky které jsem dostala studentské víza, jsem měla jen pár kroků od budovy, kde jsem pracovala i bydlela. Co víc si přát? Více o hledání práce v Londýně na mém začátku – si můžete přečíst zde.

Ulicí jsem chodila kolem drahých restaurací a několikrát jsem snila o tom, že bych také chtěla takhle někdy sedět v kostýmku a dávat si byznys oběd a chodit si po restauracích.

Snít jsem mohla, má realita byla jiná. Do restaurací jsem nechodila, jídlo většinou domácí, jen co jsem si upatlala „doma (v hotýlku)“ anebo maximálně občas koupila nějaký „chips“, kebab a párkrát mně kamarád představil restauraci, kde jsme si mohli dát „all you can eat“ – takový bufet.
Tenkrát jsem z toho měla oči na vrchu hlavy. Takže jsem si nestěžovala. V té době mně to stačilo.

Navíc u nás v ČR ještě tenkrát takové bufety/restaurace nebyly. Sněz kolik můžeš – to jsem si u nás tenkrát ani nedokázala představit. A dnes – jen pár let dopředu ten systém výborně funguje i u nás, ale mně to už atraktivní nepřijde. Vlastně v tom roce 2000 u nás ještě spoustu věcí stále ještě nebylo a spousta se jich stále ještě rozvíjela.

Všechno výborný, ale měla jsem pocit, že je na čase se zase pohnout z místa.

V hotýlku to fungovalo, všechno bylo bez problémů, ale po půl roce toto super období skončilo, mé au-pairské víza končily a já si nechtěla žádat o další. Navíc zkoušky s angličtiny jsem bohužel neudělala, a tak jsem odjela s tím, že chci zase změnu, a že pojedu na zkušenou do Španělska. Chtěla jsem kvůli znalosti jazyka. Bohužel to, ale nevyšlo.

Zpět do jistoty

A tak jsem se na zvací dopis mého kamaráda vrátila zpět do Londýna. Tentokrát jsem už tak šťastnou ruku neměla. Moje místo v rodinném hotýlku už bylo obsazené a ve známém TNT časopisu nic moc nabídky na novou práci nebyly.

Ať se člověk snaží, jak se snaží, někdy to nestačí.

Prochodila jsem snad celý Londýn. Byla jsem se ptát v několika jiných malých hotýlkách, ale žádný úspěch, navíc žádný už nebyl tak suprový, jako jsem měla já tenkrát. Nevím, zda to nazvat štěstím, náhodou anebo prostě suprově vymalované přání, že mi tenkrát, poprvé vyšlo, tak výborné místo.
Tentokrát při návratu do Londýna jsem sice byla už sebevědomá, ale rozhozená zároveň.

V mysli jsem neměla žádnou přesnou představu. Pořádně jsem nevěděla, co chci a podle toho také vypadalo mé hledání práce. Nic určitého, nic pěkného, nic extra.

Nic mi nevycházelo, hledání trvalo dlouho a já měla pouze týden bydlení zdarma v bývalém hotelu, abych si novou práci našla. Byla jsem v presu a ve stresu, jestli něco najdu. Nebyla to procházka růžovou zahradou.

Nebrat vše za každou cenu

O jednu práci jsem zavadila, ale měla jsem své hranice, to co jsem viděla, to bylo něco strašného. Hrozné podmínky a obdivovala jsem ty holky, které to podstupovaly, jen proto, aby si něco vydělaly. Hostel, kde nebyla žádná práce v recepci, žádné servírování, pouze uklízení pokojů a ty uklízečky spaly v hrozných podmínkách – pohromadě v pokoji bez okna. A jen buzerace od vedení. Ještě teď mi přejede mráz po zádech, když si na to vzpomenu.
Byla jsem rozhodnutá, pokud do toho týdne nic ucházejícího nenajdu, pojedu zpět domů. Byla jsem z toho nešťastná. Hledala jsem, kde se dalo.

Další práce, která mi byla nabídnuta, byla opět do té jahodové farmy v Kentu. Londýn jsem měla moc ráda, nechtěla jsem na farmu. Chtěla jsem být v tom super městě.

Když je laťka vysoko, těžko se hledá.

Lépe se hledá bez očekávání

Konečně po týdenním hledání se na mě usmálo trochu štěstí. A to opět v mé oblíbené čtvrti Viktoria, kde jsem to už měla pěkně prošlápnuté a cítila jsem se tam bezpečně. Tentokrát jsem byla v okolí Belgrave.

Člověk musí poznat a prožít i to špatné, aby si dokázal vážit toho pěkného.

Jelikož jsem neměla, kde bydlet = bylo pro mě důležité najít práci, která bude poskytovat i pozici LIVE IN. V novém hotelu na to nebyly úplně připravený, ale nakonec mně pokoj poskytli. Byly tam palandy a pokojíček nebyl ani zdaleka tak příjemný jako v mé první práci.

Venku v rohu u okna měli hnízdo holubi a pořád vydávali nepříjemné zvuky, i když spali – o mlácení křídel ani nemluvím. (Párkrát jsem s nimi i bojovala koštětem, ale nevyhrála jsem..bylo to hrozné – na uklidnění jsem si zpívala píseň „Holubí dům“).

Ani píseň nepomáhala, protože se mi holubí křídel šum opravdu nelíbil.

Po tak dlouhém hledání jsem, ale byla ráda alespoň za to – i za tu práci, i za to bydlení.

Znovu jsem si uvědomila, jaké jsem to tenkrát měla štěstí, které mi spadlo do klína. Hledala jsem to samé štěstí, ale nic nebylo už tak hezké. A po tak dlouhém hledání jsem si uvědomila, že najít fajn práci a fajn bydlení v jednom místě v tak velkém městě není opravdu lehké.

Místo brblání jsem opravdu začala být vděčná za pokoj s palandami, i za ty šílené holuby a za pozici jako pouze uklízečka pokojů.

Navíc tam neměli pračku, takže jsem si chodila prát prádlo k holčině, s kterou jsem pracovala tenkrát v mém prvním hotelu v Ebury St., ale pak mi to bylo hloupé, tak jsem se naučila chodit do veřejných prádelen. Zvláštní pocit, chodit si prát prádlo do pračky s dalšími lidmi, ale na výběr jsem neměla.

Tenkrát ještě byly potřeba víza. A já tentokrát přijela pouze na turistická víza, vyskakovat jsem si tedy opravdu nemohla.

Recepci měla na starost nějaká Polka, která do práce pouze docházela. Ta měla studentská víza. Hotýlek byl o trochu větší a měla jsem tam spolupracovat s bráchou vlastníka (Rafael), který se jmenoval  Valentine. Na to jak měl romantické jméno, se z něj vyklubal pěkný padouch. Měl pomáhat s vynášením prostěradel a všeho těžkého nahoru do pokojů a pomáhat mně s úklidem a se snídaní.

Místo toho neustále seděl v recepci a hrál nějaké přiblblé střílecí hry. Odtahala jsem to většinou všechno sama. A kolikrát na snídani ani nepřišel, i když byl plný hotel. Musela jsem servírovat, ale i připravovat teplé snídaně (bacon, baked beans, eggs and toast). To byly mety…vejce a tousty lítaly vzduchem a já lítala jako hadr na holi… sem tam, pak zase honem všechno uklidit, vytřít a šup uklízet pokoje.

Málokdy jsem se z hotelu dostala před polednem. Byl to opravdu záhul, ale byla jsem ráda alespoň za to. Po pár měsících mně ale už docházela trpělivost i energie. Už jsem tam s tím padouchem být nechtěla a tak po celodopoledním běhání, uklízení, vaření, atd. jsem se převlékla a opět jsem chodila snad po celém Londýně a ptala jsem se po práci.

Nyní by to asi bylo jednoduší s chytrými telefony, ale tenkrát se hodně práce hledala přes ten časopis TNT anebo osobně chodit, obcházet a ptát se. Když jsem chtěla napsat emaily – využívala jsem místní knihovnu, která je hned pár metrů od odjezdové autobusové haly. Musela jsem se zapisovat na čekací listinu a odpočítával se mi čas, který jsem nesměla přetáhnout, jelikož už čekali další.

Hledání práce bylo stresující, protože nastalo to, od čeho mi tenkrát kamarád Petr odrazoval. Nikde nic pořádného a já nebyla připravena bydlet a pracovat na druhém konci města, ale nevzdávala jsem to. Několik týdnů po těžké šichtě v hotelu jsem se sebrala a pořád chodila a pořád se ptala.

Nejvíce mi ovšem pomáhala Westminster Cathedral. Krásná katedrála s nádhernou atmosférou, kde jsem zapálila svíčku, sedla si do lavice, občas poslouchala místního varhaníka a tam mně nejvíce proudily myšlenky. Krásně se mi v hlavě ulevilo a já si pomalu ujasňovala, co chci. Nejlépe se mi tam i vzpomínalo na domov a na rodinu.

Kdybych mohla, šla bych tam hned teď zase.

Ohledně práce jsem si uvědomila, že bych chtěla zkusit pracovat v té typické Anglické hospodě (British Pub), ale nedávala jsem tomu moc veliké šance. Neměla jsem žádné pracovní víza.
Pokud vás zajímá můj další příběh z Londýna, můžete si přečíst můj následující článek.

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.