JÍDLO/FOOD

A proč já píšu o jídle? Co to má společného s cestováním nebo s angličtinou?

Jedním slovem odpovím… HODNĚ.

Jak všichni víme, je to jedna z nejdůležitějších součástí našeho života a v poslední době dostává poměrně hodně pozornosti. Každý řeší jídlo, troufám si říct – i ten, který říká, že mu na jeho stravě nezáleží. Každý den se musíme rozhodovat – co dáme do našeho „motoru“, abychom mohli správně fungovat.

Bez jídla sice vydržíme mnohem déle než bez vzduchu nebo vody, ale za nějakou dobu bychom umřeli hlady taky. Stejně jako u auta řešíme – jaké mu dáme do motoru palivo, tak musíme přemýšlet i nad naším tělem, jaké mu dáme živiny.

Jídlo řeší úplně každý – někdo méně, někdo více a někdo je možná úplně posedlý novými trendy.

Bez správného jídla nemáme dostatek živit, vitamínů, minerálů – tím pak naše odolnost vůči stresu nebo jinému presu, tlaku je mnohem menší. To stejné platí s učením – když není vyvážená strava – naše učení jde mnohem pomaleji.

Nechci tady určitě kázat ohledně jídla. Na to jsou tady jiní odborníci, ale chci jen poukázat na důležitost správného jedení – nejen kvůli vzhledu. V dnešní době je tolika trendů ve výživě, až se z toho může točit hlava. Do různých stylů jedení se vrhají hlavně až potom už ti „zkažení“ dospěláci, kteří si už ledasčím prošli (stejně jako já).

Z mého pohledu by se o jídle mělo mluvit už dětem v mateřské školce a ve škole by to měl být jeden z hlavních předmětů. Vždyť právě jídlo řešíme každý den, ať už máme jakoukoliv profesi. Přijde mi, že hlavně mnoho žen se začne tomuto tématu věnovat za poklusu při dětech.

Hledají, tápají – co by mohly nejlepšího dát svému děťátku – když přijdou na řadu první příkrmy. Sedí hodiny u počítače anebo řeší s kamarádkami – co ano a co ne.

Není toto zbytečné?

Stačilo by pouze zařadit toto téma do našich životů od úplného začátku. Možná to je o něco lepší, než to bývalo – například Margit Slimáková se hodně angažuje a snaží se tyto zastaralé trendy měnit, ale jde to ztěžka.

Když nejsou dobré základy v rodině, kde se pak má dítě dozvědět tyto informace a mít pak svobodnou volbu rozhodování?

Jídlo má být radost. A toho se v poslední době držím já.

Taky jsem si jako „zkažený“ dospělák ledasčím prošla a ten zlom začal s pubertou, kdy jsem začala vnímat své okolí asi trochu jinak. Moje mamka neustále blbla s nějakými diety, ráno nesnídala, pila hodně kávy a kouřila – což jsem naštěstí nesnášela a stále nesnáším. Kamarádky – najednou také začaly blbnout s jídlem, tak jsem si říkala, že to teda asi taky budu muset řešit.

A to byl kámen úrazu. Jakmile jsem začala řešit jídlo bez vědomostí, tak to nemohlo mít dobrý konec.

Všude v časopisech se psalo o ovoci a zelenině, tak jsem si myslela – jak budu super zdravá, když budu jíst jenom ovoce. A už to začalo – jablko k snídani, jablko na svačinu, oběd ve škole – když nebyla nějaká zelenina, tak to šlo do koše, doma opět jablko. Mamka dělala teplé večeře – tak ty jsem tak nějak jedla.

Všude psali, jak je důležitý pohyb – byly a stále jsou toho plné časopisy, ale opět bez správných vědomostí to je opět kámen úrazu. Já jsem si to tenkrát vyložila – čím víc pohybu, tím lépe pro naše tělo. Pokračovala jsem v mém jablkovém jídelníčku a k tomu začala hodně jezdit na kole, aerobic a plavání. Také jsem se obalovala igelitovými sáčky, když jsem si doma skákala přes švihadlo, protože to přeci psali v časopise.

Ano, vypadala jsem dobře. Tenkrát jsem si to teda vůbec nemyslela, ale když se zpětně podívám, tak jsem byla pěkná holka (teď už to o sobě mohu říct, haha), ale vůbec to za to nestálo.

Byla jsem v začarovaném kruhu a já jsem pak vlastně vůbec nevěděla CO!? Nevěděla jsem, co je správné.

V časopisech neustále psali o těchto „zdravých“ trendech, kamarádky i mamka se topily stejně jako já v těchto trendech, ve škole nám nikdo nic nepověděl, a když jsme jeli na víkend k babičce, tak to bylo celé úplně jiné. Tam byl neustále plný stůl jídla – buchet, koláčů, pekáč masa, knedlíky, šunky a já nevím co všechno.

Období puberty je obzvlášť citlivé na toto téma, stačí jakákoliv špatná nebo nevhodná poznámka od někoho blízkého, ale i cizího. U mě to například byly srážející komentáře mých strejdů – právě o víkendech, když jsme jeli za babičkou.

„No ty máš zase zadek.“ „No jo, to víš, ty seš vybíravá.“, atd.

Nechtěla jsem pak před nimi jíst, raději jsem se běžela proběhnout na pár hodin do lesa a pak jsem si potají udělala něco „zdravého“.

Nevědomost o potravinách a vaření vede do začarovaného kruhu - tudíž do problémů. Člověk koná na základě informací, které zná.

Nesnášela jsem kynuté knedlíky – nejedla jsem je. Také jsem často slyšela – „Prosím tě, ty se ani nevdáš, když je nebudeš umět uvařit, každý pořádný chlap má rád kynuté knedlíky.“

Co je ale pak dobré jíst – když Vám nechutná – co je uvařeno – jak zjistit jaká je alternativa – taková, která bude vyvážená a zároveň vám neublíží?

Právě jsem se setkala nejen z vlastní zkušenosti, ale i ve svém blízkém – či širokém okolí s tím, že lidé právě nevědí co…

Jejich „motor“ touží po živinách, a tak je právě začne „honit mlsná“, takže pak následuje ta šílená konzumace různých brambůrků, sušenek, kuřecích nuget atd. – tento sortiment je v dnešní době hodně široký a je bohužel z čeho vybírat.

Například já – já jsem se v tom takto plácala až do svých 18. let, kdy jsem se rozhodla odjet do ciziny a je jasné, že při takové změně a svým způsobem i vypětí jsem na jablkách nemohla přežít. Měla jsem super hostitelskou rodinu v Anglii, která opravdu dbala na pravidelnost a zdravý způsob života. Dokonce i mně ta maminka dětí kupovala každý týden čerstvé ryby, zeleninu – ale mně to nic neříkalo. Pořád jsem si jen opakovala – nemůžu jíst – abych nebyla tlustá.

Ta maminka vždy nakoupila mísu čerstvého ovoce, a protože jsem měla zakódované, že ovoce je zdravé – ta mísa byla snědená během pár dní – a to převážně mnou :-(.

Jak už jsem psala – byla to pro mě veliká změna a svým způsobem vcelku velký stres – potřebovala jsem víc než jablka, ale protože jsem v sobě měla ten blok – že jídlo není dobré, zdravé – odmítala jsem ho a dělala jsem takovou tu upejpavou. „Děkuju, já nechci.“, „Děkuju, já toto nejím.“

A co následovalo?

Jedení po tají. Chodila jsem si kupovat do obchodu sušenky, které jsme pak s kamarádkou (v Anglii) jedli na lavičce za kostelem a v té mé hostující rodině jsem se chovala – jak nic nejím. Pak třeba ta maminka upekla nějaký sušenkový koláč a já jsem ho tam chodila – samozřejmě, že nenápadně „loupit“.

Když si na to vzpomenu nevím – zda mi je do smíchu anebo do pláče.

Kdybych měla tu správnou znalost o jídle – jak moc je pro nás důležité a co je pro nás důležité – uměla bych se lépe orientovat.

Nemusela bych si procházet tyto začarovaná kolečka (jablka, potají sušenky, extrémní cvičení). Nemusela bych řešit těch šílených 20 kg, které jsem nabrala za pouhé 4 měsíce po mém příjezdu do Anglie.

Možná to ale je dobře, že jsem si tím prošla, protože teď vím…

Vypadat super a štíhle je jedna věc, ale ta druhá – možná ještě hlavnější je – CÍTIT SE ŠTASTNĚ, UŽÍVAT SI JÍDLO, ZAJÍMAT SE A NAUČIT SE VNÍMAT SVÉ TĚLO.

SE SPRÁVNÝM PALIVEM (jídlem) SE LÉPE UČÍME A LÉPE ODOLÁVÁME JAKÉMUKOLIV STRESU.

Takže dobrou chuť (jezte rozmanitě a dle chuti) a hlavně – POVÍDEJTE SI O JÍDLE S DĚTMI – je to důležité – věřte mi.

Vaše Lucy

PS: Kbyby někoho zajímalo více informací, tak nějaké rychlé recepty sdílím na svém INSTAGRAMU-cestovanimksobe

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.