I já jsem to zvládla, zvládnete to taky

Bylo mně tenkrát 18

odjížděla jsem do Anglie s velice špatnou jazykovou vybaveností. Ve škole jsem měla angličtinu jako druhý jazyk. Hlavní jsem měla němčinu, kterou jsem měla už od základní školy a bohužel jsem vždy měla smůlu na učitele. Na rozdíl od němčiny – na střední škole mě angličtina bavila, a jsem si zcela jistá, že velkou zásluhu na tom vyučující. Moje angličtinářka na střední byla velice inspirativní ženská a určitě mě její hodiny nestresovaly přísným známkováním.

Sice jsme pracovali s knížkou „The Prokop family“, ale vzhledem k tomu, že to byly léta 95-99 – dá se výběr této knihy omluvit – ta kniha a překlady mě opravdu nebavily, ale angličtina mě bavila. Bavilo mě v ní žvatlat, i když jsem uměla málo. Naštěstí jsme dle osnovy byli stále pozadu a tak probírání nové gramatiky bylo pozvolné.

I tak mě ale děsila představa, při představení další nové látky nebo tvaru slovíčka, jak je ten jazyk těžký, a byla jsem přesvědčená, že se to nikdy nenaučím. Tolika slovíček a ještě ta hrůzná představa, že u sloves nestačí se naučit pouze ten základní tvar a vědět, co to slovo znamená, ale ještě se naučit ty další dva tvary, abych ho použila správně v gramatice. Hrůza.

Kdyby mi někdo v té době řekl, že za pár let budu žít v USA a budu studovat v angličtině a vystuduju si tam bakaláře, poklepala bych si na čelo a řekla bych si, že se asi zbláznil. A představa, že někdy někoho budu JÁ ten jazyk učit, byla úplně nepředstavitelná. Takže..

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY!

Už ve třeťáku jsem si zahrávala s tou myšlenkou odcestovat jako Au-pair do Anglie a ve čtvrťáku jsem byla už nastopro rozhodnutá, že určitě odcestuju. O mé špatné znalosti jsem věděla a v gramatice jsem byla úplně ztracená, ale v mém rozhodnutí jsem necouvla. Toužila jsem po změně a po něčem jiném než všichni ostatní. Vlastně z celé naší třídy jsme se takto rozhodly pouze dvě.

Proto moc chci podpořit ty věčné začátečníky, aby se nebáli vycestovat, aby se hlavně nebáli mluvit. Nic se nestane, když udělají chybu. Nejdůležitější jsou slovíčka a zbytek si už sedne.

Pamatuji si na své začátky, když jsem se snažila rukama, nohama dorozumět na našich krátkodobých dovolených, kam jsem většinou vyrážela s mamkou. I když jsem uměla málo, snažila jsem se plácat dohromady i ty dva jazyky dohromady – na otázku, zda něco chci – ano chci = jsem chtěla zamachrovat v angličtině – ale řekla jsem – I WILL – což je vlastně budoucí čas, ale v němčině WILL je chtít.

Dneska na tyto chvíle moc ráda vzpomínám.

Někdo by si přišel trapně a raději by mlčel. Já jsem se trapnými okamžiky nikdy nenechala zaleknout, spíš mi ty trapné okamžiky bavily. Vždy jsem se na to dorozumívání těšila. Těšila jsem se na to, jak si v dané situaci zase pomůžu. Plácat dva jazyky dohromady a pak ještě slovník dané země. Super kombinace. Do toho také občas kreslení do písku a všemožné mimiky. Měla jsem to vždy jako hru.

Před odjezdem do Anglie jsem ale cítila větší zodpovědnost. Věděla jsem, že tam budu dlouhou dobu a ještě k tomu, že tam budu mít zodpovědnost za dvě malé děti. Uf, vždycky jsem při té představě měla stažený žaludek.

Donutilo mně to, že několik měsíců před odjezdem jsem se snažila naučit, co nejvíc to šlo, ale moc to z té knížky nešlo. Nejlépe u mě fungovalo, když byl klid, já ležela – nejlépe před spaním – a začala jsem si představovat nějaké situace. A v hlavě jsem se snažila sestavovat věty anebo alespoň vyjmenovat nějaká slovíčka, která by se k tomu hodila, někdy jsem se dokonce i zvedla a šla se kouknout do slovníku.

A víte, že to slovíčko, které jsem si našla a napasovala do určité situace, představila jsem si ho, jak ho používám a pak jsem usnula, že jsem si ho do druhého dne pamatovala?

Sice to byl pomalý proces, ale účinný.

Odvahu jsem měla, odjela a začátky byly opravdu kruté. Byl to tvrdý náraz, ale vydržela jsem. V té rodině, obzvlášť dětem, jsem moc nerozuměla. Dá se spíš říci, že vůbec. Naštěstí, ale cestu až do Norfolku jsem zvládla úplně sama.

Cestovala jsem autobusem z ČR do Londýna, kde nás autobus vyklopil na Victoria Station (která je mimochodem vcelku rozlehlá) a dělejte si co chcete. Byla jsem ztracená. Měla jsem ještě přestoupit na další autobus, abych se dopravila z Londýna až do Norfolku.

Nikdo mně, ale neřekl, že to bude úplně někde jinde – „international arrivals“ and „domestic departures“  – úplně na jiném místě. Nebylo to jako ve Strakonicich na autobusovém nádraží, kde přejdu z jedné zastávky na druhou během chvíle a očima na zastávku v pohodě dohlédnu :-). Tady jsem na žádné zastávky nedohlédla. Tenkrát jsem vůbec neměla ponětí kudy kam. Byla jsem ztracená.

Měla jsem veliký loďák, tašku, baťoh a vyvalené oči.

Kolem mě jezdily černé taxíky, červené autobusy, chodilo kolem mě hodně lidí tmavé pleti – na což jsem v těch devadesátých letech v malém jihočeském městě nebyla zvyklá. Vcelku jsem se bála a tenkrát to na mě působilo strašidelně.

Měla jsem nějaké informace napsané na papírku, a když už mi došel úsměv na tváři, protože jsem nevěděla kudy kam a slovní zásoba k tomu také nebyla, vytáhla jsem papírek. Lidé mně pomohli, doplácala jsem se tedy na správné nádraží. Ještě mně čekalo koupit si sama jízdenku. Opravdu to nebylo lehké a ještě teď cítím ty křeče v břiše z nervozity.

Uf, zvládla jsem to.

Celá unavená jsem dosedla na další sedadlo autobusu a ještě cestovala asi tak další čtyři hodiny z Londýna až do toho Norfolku. Celé ty čtyři hodiny jsem se vzpamatovávala z mého Londýnského přesunu. Byla jsem vyřízená a celou dobu jsem si počítala, kolik týdnů budu muset v rodině být, abych si vydělala alespoň tolik, kolik jsem do toho dala. Byla jsem rozhodnutá, že tam nebudu, že se bojím a že mi to za to nestojí, že raději budu doma a mluvit česky.

Najednou se mi do té rodiny a mluvit anglicky vůbec nechtělo. Chtěla jsem jet zpět domů k mamce a představovala jsem si sebe zpět doma.  Zabrzdila mě představa, že jsem nějak nepřišla na to, co bych tady v ČR tenkrát vůbec dělala.

Měla jsem čerstvou maturitu a neměla jsem nic zvláštního, co bych mohla nabídnout, kde bych si mohla hledat práci. Jako účetní jsem se opravdu neviděla, chtěla jsem dobrodružství. Což jsem měla, ale takhle jsem si to nepředstavovala. Je to jen pár hodin, co jsem ze své rodné hroudy vyjela, a už se mi stýskalo.

V rodině se mi nelíbilo, nerozuměla jsem a navíc ta malá tříletá holka na mě pořád ječela a ten prcek dvouletý mě vůbec neposlouchal. Jmenoval se THEO…volala jsem na něj TEO. Po pár dnech toho asi ta malá Ella už měla plné zuby a úplně na mě vyštěkla, že to není TEO, ale THEO. Strčila jazyk mezi zuby a šišlavě na mě zařvala THHHEOU. Uf, byla jsem nešťastná. Ve škole nám nekecali. Fakt budu muset mluvit s tím jazykem mezi zuby?!

Byla jsem jako tělo bez duše, stýskalo se mi, nerozuměla jsem, ale po prvním týdnu přišel světlý bod. Máma těch dětí mně představila jednu jedinou Češku, která ve městečku bydlela také. To byla moje záchrana a moje překladatelka v začátcích. Holka, která mě i vytáhla do místní hospody na karaoke. Irena byla můj pilíř.

Z Čech jsem byla zvyklá každou sobotu chodit na diskošky, blbnout a pít hodně vína. Tady to pro mě byla změna o 360 stupňů. Žádné blbnutí, žádný alkohol – byl velice drahý a jen pořád mluvit v angličtině. Žádné diskošky, maximálně jednou za 14dní vesnická karaoke, kterou jsem nikdy před tím neviděla. Bylo to zajímavé, ale pro mě tenkrát moc přízemní.

Několik prvních měsíců mně třeštila hlava. Ten nápor cizího jazyka a neustálého soustředění byl opravdu veliký. Celý den jsem běhala venku s dětmi a každý den jsem se od nich učila spoustu nových slovíček, byli to ti nejlepší učitelé. Občas, když jsme s Irenou vyrazili do té místní hospody, byla jsem po celém dnu už tak unavená, že jsem večer už nerozuměla vůbec nic. A jestli někdo říká, zda mám pěkné TEETH anebo pěkné TITS, v tom jsem už opravdu rozdíl neslyšela.

Anebo jestli říkám „I WAS – WE WAS – YOU WAS“ bylo mi to jedno. Lidé se mi snažili opravovat a vysvětlovat. Kolikrát, ale na konci dne jsem byla už tak vyšťavená, že mi to spíš rozčilovalo a stejně jsem si mlela svou. A ostatní na mě pořád -LUCY, to není „YOU WAS“, ale „YOU WERE“. Uf, tenkrát mě to frustrovalo. Většinou jsem se konejšila tím, že je to přeci jedno, hlavně, že mi rozumí, tak proč to řeší.  Já jsem se rozhodit nenechala a mlela jsem si svojí.

Většinou se bavili všichni kolem mě, byla jsem asi tou nejlepší bavičkou – jen já koukala vyjeveně, čemu se všichni tak smějí, když jsem vlastně ani nic vtipného říkat nechtěla. Bavili se na můj účet.  Já jsem si na to postupně zvykla, že když budu mluvit, lidi se budou bavit, protože jsem zjistila, že s mojí výslovností dělám spoustu nechtěných přeřeků.

Nejdříve mě to štvalo a snažila jsem se to vysvětlit, že tak ne, ale to většinou bylo ještě horší. Naučila jsem se tedy, že se mi toto občas  stává a holt jsem je přitom nechala. Jen čekala, až se dosmějí a budeme se moci pohnout s konverzací o kousek dál. Některé dny jsem ale byla opravdu tak vyřízena, že jsem opravdu jenom seděla a poslouchala ten ruch kolem sebe, kolikrát jsem se už ani nesnažila rozumět. Neměla jsem už sílu.

Další hrůza pro mě bylo cestování do většího města (Norwich), kde mně rodina zaplatila jazykové kurzy. Bylo to autobusem asi 45min. Záleželo, zda jel přes vesnice okolo anebo přímo. Na zastávce vždy stálo spoustu lidí. Raději jsem si vždy stoupala nakonec – protože jsem se styděla objednávat si lístek před více lidmi. Chtěla jsem i zpáteční, vyšlo to levněji, ale to slovíčko, to bylo něco strašného. Kamarádka, Irena, mně ho napsala na papírek, kdyby bylo nejhůř. Mně to prostě vyslovit nešlo. RETURN TICKET TO NORWICH.

Ta výslovnost, to bylo neštěstí. Vyslovovala jsem NORWICH (Norvič), i to písmenko R jsem se snažila zamumlat jako oni a stejně to nebylo ono, stejně mi nerozuměli, až po nějakém čase jsem přišla na to, že ne jen, že mumlají „R“, ale navíc tam nečtou to „W“. Angličtina mi opravdu přišla bláznivá. Ať jsem se snažila sebevíc, tak mně stejně moc nerozuměli.

Do jazykového kurzu se mnou chodili hlavně lidi z Afganistánu a Sýrie. Tenkrát jsem se jich strašně bála, protože na mě pořád koukali.  Ani jsem neměla pocit, že mi ty hodiny něco dávají. Měla jsem vždy největší lekci dostat se do města, koupit si lístek a zase přijet zpět.

Jediná kamarádka široko daleko pro mě byla vším. Pomáhala mně s angličtinou, překládala mě konverzace ve volných chvílí a já k ní běžela hned, jakmile jsem skončila s dětmi v rodině, abych si trochu ulevila a postěžovala si v českém jazyce.

Začátky byly krušné. Opravdu změna úplně ve všem. Někdy jsem potřebovala také sladkou odměnu, která se zvyšovala, jakmile jsem našla odvahu jít do potravin a koupit si za své první vydělané peníze anglické sušenky. Ty byly a stále jsou hodně sladké.

Jídlo je proste lákadlo 🙂

Celou střední školu jsem hodně cvičila a skoro nejedla. Tady to nešlo. Byl to takový stres, takové změny, že hlídat si linii a držet si zaběhlé návyky bylo pro mě až nemožné. Ty sladké odměny, které jsem si kupovala, jsem chodila jíst do zahrady za kostel. Někdy sama, někdy s Irenou. Někdy večer jsme také šly na známé CHIPS (hranolky) do papírového kornoutu. To bylo něco, tak veliký kornout, tolika hranolek, mohla jsem to jíst rukama a ještě to moc nestálo. Jeee, z toho jsem byla nadšená. A jak to bylo dobrý!

Stres udělal své a kynula jsem před očima. Pro samé zážitky jsem si ze začátku pořádně ani nevšimla. Zato při mé první návštěvě zpět v Čechách na vánoce byli v šoku úplně všichni, a to jsem si myslela, jaká jsem kočka, když jsem si ještě ulízla vlasy do culíku. Holt 20kg se skrýt nedalo :-).

Toto jsou ve zkratce mé začátky, jak se vám líbily? Šli byste také do toho? Vydrželi byste? Anebo teď právě nějaké nové začátky prožíváte?

Podělte se se mnou – ráda si počtu 🙂

A kdyby vás zajímaly nějaké moje tipy ohledně učení nebo cestování mrkněte na můj článek.

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. Beči napsal:

    Ahoj, právě jsem si spočetla jak dlouho se mi dvě známe……….jo jo je to tak třetí desítka za námi a doufám, že plno před námi. Jsme spolužačky, kamarádky z jednoho sídliště, na základce jsme spolu i seděly v lavici, pak jsme šly spolu na střední školu, prostě nás to stále spojuje:-) když jsem se poprvé dozvěděla, že Lucka odjede do Anglie, nevěřila jsem vlastním uším, ta Lucka co je k mamce připoutaná mateřským poutem………..……to není možné. O tom, že odjela jsem se dozvěděla jednou takhle ve vlaku, když jsme jeli za babičkou do Turné a její mamka jela taky za babičkou. Najednou to byla skutečnost, která mě děsila, ještě víc mě děsila moje mamka, která říkala: vidíš Lucinka Voříšků je tak odvážná, nechceš taky??? NÉ, NÉ. Já? které je smutno po týdnu na dovolené u moře. Takže před Luckou velmi smekám a JE OPRAVDU DOBRÁ CO DOKÁZALA:-)

    • lucie sukova napsal:

      Ahojky Lůco :-), diky za komentář..:-). No vidíš, měla si se sbalit a přijet s nějakým loďákem za mnou..:-)…haha Lucinka Voříšků, to je výborný. Nevím, jestli jsem něco dokázala, ale jsem určitě ráda, že jsem z domova tenkrát vystřelila..haha…nejraději bych to udělala zase znovu, ale čím je člověk starší, tím je to složitější 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.