AU-PAIRování

I. ČÁST

Ze své zkušenosti doporučuji.

V dnešní době už je mnoho způsobů, jak člověk může vycestovat, poznávat a učit se novým jazykům. Když já poprvé vyjela “na zkušenou” v roce 1999, tak těch možností tolika nebylo, ale stejně bych neměnila. Myslím, že člověk se jazyk nejlépe naučí v přirozeném prostředí, což život v rodině nabízí úplně dokonale. Kdyby tam člověk pouze jen bydlel, nebylo by to takové, protože není nucen k žádné interaktivní komunikaci, pokud se zrovna nechce.

Což není případ, když člověk v rodině vypomáhá. Musí komunikovat, i když se zrovna nechce nebo není nálada na nějaké žvatlání v cizím jazyce. Prostě musí.

K této zkušnosti, nejen že je zapotřebí odvaha k vycestování, ale také je potřeba pořádná várka přizpůsobivosti, otevřenosti, důvěry a flexibilita hraje také velkou roli. Proto bych i tuto zkušnost doporučila těm mladším nadšencům a asi možná i extroverti to budou mít snazší než introverti.

Já jsem si au-pairování užila dostatečně jak v Anglii, tak v USA. Každý má jiný názor, ale pro mě bylo lepší žití v rodině v USA, nějak mi život tam byl příjemnější. Musím říct, že život v každé té rodině ovlivnil hlavně teď ten můj nynější život, kdy já sama jsem máma dvou dětí. Nejen, že mám určité vzorce od dětství, ze svojí české rodiny, ale přistihla jsem si, že spoustu věcí dělám, co jsem okoukala v jiných rodinách.

První rok v Anglii – Norfolku byl hodně náročný, protože to vše bylo tak hodně jiný než jsem byla zvyklá z domova. Děti tam byly malý a máma dětí byla starší – asi jako já jsem teď pro své děti-také už nejsem žádná mladice :-). Věděla tedy co chce a byla přísná. Očekávala dochvilnost, přesnost a velmi dbala na pravidelnost a kvalitu jídla dětí.

Když si ještě teď na to vzpomenu, musím se smát. Jak mi ta ženská lezla tenkrát na nervy. Dětem jsem se opravdu musela věnovat, hrát si s nimi, courat s nimi venku, vymýšlet jim hry a když jsme na jídlo přišli o 10min déle, tak se mohla zbláznit. Děti nemohly sladkosti, jen občas jedno “candy” po večeři. A TV nemohla být puštěná, děti se mohly koukat pouze občas a to na vybrané pohádkové videa. Přišlo mi, že je zbytečně moc upjatá a náročná.

A víte co?

Teď asi nejspíš lezu na nervy já mému okolí. Také jsem možná teď dost přísná na své děti ohledně sladkostí, hlídám jejich stravu a hlavně omezuji koukání na TV. Možná stejně jako tenkrát Sally. A teď mi to nepřijde ani trošku divný. Ba naopak mám pocit, že to je to nejlepší, co pro své děti mohu udělat. Až teď s odstupem času jsem pochopila chování tenkrát Sally.

Vydržela jsem tam rok, což pro mě bylo velice náročné, ale v dnešní době to období moc ráda vzpomínám a jsem té rodině vděčná za tak skvělý start.

Pro mě už jen to, že jsem vyjela do Anglie, byl pro mě veliký výlet, takže jsem tenkrát ani neměla touhu někam extra ještě dál jezdit a dělat si výlety po okolí. Plány se ale nakonec udělaly za mě, rodina mě dokonce ještě vzala na dovolenou do Francie na lyže a do Španělska na Malagu.

Jak já tenkrát stávkovala, jak já jsem s nimi jet nechtěla, jak já se o ty děti starat nechtěla. Překonala jsem se a jsem opravdu hodně ráda, za tu zkušnost.

Ve Francii jsme bydleli v chatě přímo vysoko v horách “Courchevel”, kde se nám o jídlo, vaření a úklid starala australská holčina, Justyn.
Já v té době ještě moc dobře anglicky neuměla, ale i tak nade mnou nos neohrnovala a po její pracovní době mě vzala mezi její cestovatelký kamarády z celého světa.

Někdy jsem musela čekat dlouho, protože jsem musela čekat až uvaří, obslouží, počká až se všichni nají, sklidí nádobí, uklidí po večeři a pak teprve mohla jít. Někdy se večeře prodloužily, takže jsem musela čekat. Byla jsem kolikrát unavená, že se mi nechtělo, ale šla jsem.

ještě, že jsem s nimi jela

Byla jsem ráda, že mě vzala ven, samotné se mi nikdy nechtělo.

Díky tomu jsem zjistila, že svět nabízí spoustu možností, jak cestovat, poznávat, a že vlastně super lidi se dají poznat opravdu všude. Byli tam lidi, kteří cestovali a pracovali na velikých lodí na “Cruise line”, další byli také hospodyňky pro horské chaty jako Justyn. Staraly se o bohaté rodiny, které vyjeli na dovolenou.

Dělat takto hospodyňku mně tenkrát také přišlo jako super příležitost, o které jsem přemýšlela, že bych jednou chtěla zkusit, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo.

S časem člověk moudří a tak jsem teď ráda, že jsem měla tu příležitost s nimi jet a vlastně poznat, jak žije a dovolenkuje takováto sorta lidí a zároveň i vidět to okolí, které se o ně stará. Vlastně vidět tu rozmatitost a možnosti, které život nabízí. V ČR jsem se s moc rozmanitými možnosti v té době nesetkala. Celé moje okolí na tom bylo tak nějak přibližně stejně jako já.

Lyžování mám ráda, Rodina mně zaplatila permanentku na lyžování i půjčení veškeré lyžařské výbavy, já sama bych si to tenkrát v té době vůbec nemohla ani dovolit. A k tomu jsem dostávala týdení výplatu, která byla pro ně absolutně nic, ale pro mě to tenkrát bylo celkem dobré kapesné.

A děti, ty byly super –i když jsem pár karambolů provedla, všechno dopadlo dobře. Vůbec mi třeba nedošlo, že by se těm dvoum tří letým špuntům mohlo něco stát, když je pošlu na bobech z velkého svahu dolů – po ukončení lyžařských vleků. Ty prďolové boby tak rozperdily, a samozrejmě neuměly brzdit. To byly nervy…bežela jsem jako šílená, abych je zastavila. Sice to skončilo řevem, ale nikomu se naštěstí nic nestalo. Spadl mi kámen ze srdce.

Anebo, když jsem s nimi chodila na pláž na dovolené v tom Španělsku, zahrabala jsem je do písku, nalákala jsem je, že je budou vlny hezky šplouchat. Vůbec mi nedošlo, že by mohla přijít velká vlna a spláchnout je. Chudáci se pak vynořili úplně obalený kamínkama a pískem. To byl řev, ale naštěstí to dobře dopadlo. Všechno jsme propláchli, odřeniny otřeli a já už teď vím, už bych to v životě neudělala.

Vlastně jsem s touto rodinou poprvé letěla letadlem. Ještě před pár lety letenky byly otřesně drahý, takže jsem se všude drkotala autobusem. Takže můj první let a ještě jsem tam musela zabavovat malý děti lámanou angličtinou, aby rodiče mohli odpočívat.

Viděla jsem tedy život bohaté anglické rodiny, která dbala na život svých dětí a díky nim i já jsem poznala možnosti a rozšířilo to i mé obzory. Po roce jsem ale chtěla změnu, chtěla jsem do Oxfordu, tak jsem to měla. Dostala jsem se do rodiny, kde rodiče hodně působili a pracovali pro kostel, ani vlastně přesně nevím co tam dělali, ale domácnost byla jedna velká katastrofa.

Pokračování najdete zde.

Vaše Lucy

lucie sukova
Cestování, angličtina a poznávání nových lidí velmi obohatilo můj osobní rozvoj, pohled i růst; díky tomu jsem poznala samu sebe v nesčíslných situacích a mohu sebe označit za nejlepšího přítele, proto bych se chtěla podělit o mou zajímavou cestu a rozšířit tím i vaše obzory; nebát se pustit se do nových výzev a nebát se mluvit - hlavně neusnout na vavřínech a pořád jít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.